Bojovnost vs. zranitelnost a terapie focením aneb Stojím tu teď nahá.

Už v roce 2022 jsem se dívala na práci Jany Pechlátové, která umožňuje pomocí kostýmů proměnit se na okamžik a být někým jiným. Snad i proniknout do říše svého srdce, svojí fantazie a nebo jako v mém případě připomenout staré rány a uvědomit si, kdo skutečně jste. Její práce mě zaujala syrovostí a minimální retuší fotek, věděla jsem, že bych to ráda zažila. Musel ale nazrát správný čas. Rok 2022 stejně jako ten následující 2023 byl pro mě náročným rokem. Nic, v co jsem věřila, v co doufala a zač bojovala, nezůstalo na svém místě. Vlastně mám pocit, že bojuji celý život, jen bojiště se proměňuje. K tématu focení se brzy vrátím a budete-li mít trpělivost číst dál, jistě se ho dočkáte. Protože na něj opravdu došlo, a to teď. 5. 10. 2023, přišlo přesně ve chvíli, kdy bylo třeba podívat se do očí všem bojům a válkám, veškerému utrpení duše a přiznat si, že být zranitelná a křehká, neznamená slabost v boji života, že krása se ukrývá i v tváři zjizvené životem, ale nevidí ji každý.

Berte tento článek jako zpověď, kde se prostě svléknu víc, než je mým zvykem. Není to stěžování si na příkoří života, protože ať tak, či onak, život vážně miluji a stále po něm nesmírně toužím. A až se začtete, sledujte tu nit síly a bojovnosti spolu s nitkou jemnosti, touhy po životě a nesmírné zranitelnosti, kterou tak ráda skrývám před celým světem. Píšu a je to jeden ze způsobů, jak to všechno odžít, uzavřít a jít dál. A pro Vás asi jediná šance nahlédnout do mého života jinak, než jste ode mě zvyklí. A tak nějak mě napadá…co když to všechno někdo potřebuje číst. Pokud neradi čtete, rovnou to vzdejte. Bojím se totiž, že to nedokážu pojmout stručně. Inu i taková jsem, když se do něčeho pustím, chci to celé a toužím po tom, vyjádřit všechny ty barvy spektra.

Narodila jsem se 25. 10. 1979, byla jsem vytoužené druhé dítě mojí maminky. Dlouho o dětech snila ale medicína nebyla tak daleko, aby tehdy ženám pomohla k dítěti, tak jak je to dnes. Musela si na mě dlouho počkat. Porod byl těžký a maminka musela po 6 měsících zpět do práce. Zůstávala jsem tak jako miminko často sama nebo s babičkou, jak to tehdy bylo běžné. Naše rodina byla chudá, maminka byla švadlena a kuchařka. Na oba obory měla výuční list, a tak přes den vařila pro 1 000 dětí ve školní jídelně a po nocích šila podprsenky pro Triolu (80 haléřů za ušitý kus). Často jsme usínali a v ložnici drnčel šicí stroj. Maminka byla žena, která by pro nás obětovala všechno na světě. Tatínek byl topič v Pražské teplárně. Táta mamince přispíval na domácnost směšnou částkou a neměl daleko k nevěrám a násilí. Jak jsme s mojí sestrou rostly, brzy jsme poznaly, co znamená dostávat rány opaskem, jeho přezkou, jaké to je, když dřevo židle praská v kontaktu s křehkým dívčím tělem. Prokoplé dveře pokojíčku, táta škrtící maminku, pláč a křik.

Dospívání nebylo jednodušší – zákaz vycházení z domu, výprasky, zákaz fénu i řasenky a když jsme přece jen směly jít ven, táta nás sledoval dalekohledem, a nebo sledoval v autě, kde se pohybujeme. Pozdní příchod domů znamenal jedno jediné. Výprask. Když mě táta bil a kopal, nebrečela jsem. Teprve když zavřel dveře, moje tělo schoulené na podlaze se rozechvělo pláčem. Znovu jsem držela slzy, když jsem viděla mámu plakat, když jsem viděla, jak prosí tátu, ať nás nechá být, že nás takhle zabije. Často jsem mámě lhala, že mě nic nebolí, nebo že to bylo jen pár pohlavků, i když jsem věděla, že mám ve vlasech bouli. Stála jsem prostě rovně a snažila se být silná pro ni. A tak když plakala, utěšovala jsem ji. Rostla ze mě bojovnice života, co se od dětství učila, jak přežít. Bála jsem se táty a bála jsem se o mámu. Bála jsem se a zároveň toužila rebelovat a žít po svém –  poslouchat hudbu, co se mi líbí, chodit s kamarády ven, dostat pořádnou pusu od kluka, co se mi líbil, smát se. Toužila jsem po životě a po bezpečí. Vytvářela jsem si vlastní svět, v něž jsem si věděla rady, v němž jsem byla v bezpečí. Vymýšlela jsem pohádky a příběhy a vyprávěla je ségře a ta je milovala a ždadonila každý večer o další vyprávění. Bojovala jsem o vlastní identitu, o tu křehkou duši uvnitř, bojovala o barevné oblečení, o trochu sladké svobody. Rodiče mě vychovávali v jedné nejmenované náboženské skupině. Maminka víru brala srdcem a s nadějí na lepší život, tatínek z mého pohledu spíše vítal restriktivní povahu tohoto směru, která mu byla velice blízká. Cítila jsem bolestný rozpor. Touhu po duchovních věcech, po tom hlubokém a nehmotném světě, touhu po někom či něčem větším ničenou realitou ve které jsem žila, kde se zlo dalo schovat do obálky duchovna. V mém srdci však to byl někdo, kdo má pro nás otevřenou náruč, někdo, kdo je ztělesněním lásky, kdo chápe vše co nikdo jiný nedokáže, někdo mocný, kdo nás nikdy neopouští. Místo toho jsem vyrostla v tom, že tato Božská osoba má být především zdrojem soudu, tvrdého posuzování a trestů. Osoba jíž se musím bát, pokud budu jen trochu svá a sama sebou. Já však potřebovala někoho velkého, u kterého budu v bezpečí, kdo umí milovat bez výhrad a podmínek, mě přesně takovou jaká opravdu jsem. I teď jako dospělá narážím na téma soudu. Na téma strachu z něj, a tak jako připomínku, že to Božské co nás přesahuje je především ztělesněná láska, jsem si nechala tuto myšlenku i vytetovat na zápěstí.

Občas se na ta tři slova „God is love“ dívám a vnímám vděčnost, že v mém srdci vyhrává láska. Že nezdolná touha po životě, která mě provází od dětství, touha psát vlastní příběh, moje vlastní vnímání světa, života a přírody tu pořád je. Že moje fantazie je živá a touží se projevit. Ale zpět k cestě bojů a zranitelnosti. V 16 letech jsem poprvé odešla z domu a snažila se o sebe postarat sama. Dělala jsem tehdy střední zdravotní školu, a bydlela víc jak půl roku v bytech starších kamarádek a přivydělávala si úklidem bytových domů. Rodičům jsem tehdy napsala dopis, že nemohu žít ve strachu z násilí, v křiku a hádkách a ať mě nehledají a nebojí se o mě. Jistě, že se báli. Teď tomu rozumím. Bála se zejména maminka, která nakonec úspěšně vypátrala, kde žiji, sešla se se mnou a tehdy velice plakala. Bylo mi jen 16 let. Byla jsem tak křehká a přitom jsem už věděla hodně o tom, co je bolest, neustále jsem se pohybovala na hraně síly a zranitelnosti. Znala jsem bolest vlastní, i těch, které jsem milovala. Cítila jsem se tak provinile za slzy mojí mámy. Jak jsem jen mohla nechat ji doma samotnou. I když ona mi nikdy nic nevyčítala. Na naléhání maminky, že se postará, aby to doma bylo klidnější, jsem se vrátila domů a v touze být samostatná jsem pracovala zbytek školní docházky, všechny víkendy, v domu s pečovatelskou službou, a měla tak alespoň pocit, že když by to doma bylo neúnosné, mám nějaké vlastní prostředky k životu. Přišla maturita, dospělost a možnost se osamostatnit. Do svých 28 let, kdy jsem se poprvé vdala, jsem vystřídala 16 nájemních a podnájemních bydlení. Snažila jsem se vždy najít to nejlevnější. Někdy jsem žila opravdu s minimem prostředků k životu. Bydlela v bytech se 3-4 dalšími lidmi a občas žila jen z rýže a zeleniny. Bylo to ale požehnané období. Bylo chudé na prostředky, ale bohaté na zkušenosti a setkání. Bylo to období, v němž jsem poznávala život a hledala, kdo opravdu jsem a kam chci jít. Byl to boj o přežití, byla to osamělost a nezhojené rány dětství, byl to čas, v němž jsem se však konečně utvářela bez nátlaku, násilí a výhružek.

Jak jsem již uvedla, ve 28 letech jsem se poprvé vdala. Neptejte se mě, prosím, čím si mě získal. Snad bezstarostností a nebo tím, že se ptal, zda mi není zima, když mrzlo a já byla málo oblečená. Moc jsem o něm nevěděla, ale byla jsem dlouho sama a přála si najít ten pocit bezpečí, co jsem vlastně hledala celé roky. Nevěděla jsem tehdy ještě, že tenhle pocit mi nikdo nedaruje, že je to pocit, který může vzejít jen z hloubky mojí duše a že ať už budu v životě sebevíc zraněná, mohu se cítit v bezpečí sama v sobě. Byla svatba a já začala bezmezně věřit, že to půjde. Snila jsem o domově pro sebe a své děti, v němž budou klid, harmonie a bezpečí. Přestěhovala jsem se znovu již po 17. do staré stodoly  s krásnou zahradou. Tam do stavení bez přípojky elektřiny s jednou obytnou místností, s vodou jen na zahradě, se mi narodil první syn. Nebyl nikdo mimo mojí mámy, kdo by se se mnou z dítěte radoval. Náboženská komunita, ve které jsem vyrostla, mě odsoudila, že jsem si vzala člověka, který nebyl stejného ražení. Náročné martyrium víry a naděje a nekonečné dřiny. Když bylo malému půl roku, dům konečně získal přípojku elektřiny a já mohla prát v pračce. Nosila jsem vodu v kýblech ze zahrady a lila ji do nádrže pračky a zase vynášela v kýblech vodu špinavou. Po dlouhé době praní v ruce mi to i tak přišlo jako luxus. Stále jsem věřila, i když začalo vycházet na povrch, že můj muž má u známých uložené vraky aut po celé republice a jeho nahněvaní přátelé už mu je nechtěli skladovat u sebe na zahradě. Náš krásný, 5 000 metrů čtverečních velký pozemek, se začal plnit torzy aut a různou jinou veteší, kterou považoval můj manžel za důležitou. Sliboval, jak věci postupně prodá a vraky rozebere na náhradní díly. Ale veškerý volný čas trávil vožením dalších a dalších krámů, a to třeba i z ciziny. Pozemek se postupně plnil stále více a na budování domu nezbýval čas, protože bylo třeba vozit nové a nové „poklady“. Víte, když ale vzejdete z prostředí násilí, tohle všechno je nic. A tak jsem dál věřila. Ale protože stav okolo domu byl stále méně utěšený a sousedé viděli, že v tomto podivném obydlí žiji s malým dítětem, začali se ozývat výhružky sociálkou a já propadala panice. V tomto období jsem podruhé otěhotněla. Chtěla jsem druhé dítě, nebyl to omyl. Moje víra ve šťastnou rodinu byla veliká. Ano, já vím, byla to nezodpovědnost a možná hloupost. Vím, že je těžké pochopit. Začala jsem hledat dům, kde by mohlo být vše, jak má. Dům s číslem popisným, elektřinou, dřezem a přívodem vody, třeba až do koupelny. Stodolu se podařilo prodat a koupit i starší domek a já se stěhovala po 18. Nadšená a šťastná, že mohu spláchnout záchod, a napustit do vany vodu, i když zatím jen pracně ohřívanou na kamnech. Plná naděje, že se nám blýská na lepší časy. Krátce po velkém stěhování se mi narodilo druhé dítě. Jenže všechny ty věci, ten odpad, zbytky věcí ze staveb, vraky aut, barely s olejem z fritéz (můj muž měl vizi, že jím budeme topit, a tak je svážel z nedalekého hotelu), to všechno se stěhovalo s námi. Trvalo skoro rok, než to všechno převozil a náš pozemek se začal znovu plnit. Postupně vozil další nové a nové věci a ty začaly plnit i náš dům uvnitř. Byl však mistr slova a choval se ke mně vlastně docela hezky. Sliboval a já prostě chtěla věřit. Začala jsem podnikat, udělala si rekvalifikaci na kosmetiku a masáže a také si otevřela e-shop s věcmi na nošení miminek v šátku. Měla jsem velice slušné obraty a moje podnikání rostlo a sílilo. Ve slabých chvílích se mi vracela myšlenka z raného mládí. Musím mít své finance, abych se dokázala o sebe sama postarat. Souvislosti mi však nedocházely. Bylo to už tehdy varování, které jsem neslyšela. A nebo nechtěla slyšet. Také v té době vznikala nedorozumění, napětí a vyostřené situace, když jsem stále opakovala, že můj muž neplní, co slíbil. Toužila jsem po dceři a tak jsem ji od vesmíru dostala a jsem za to vděčná. Tři roky od prvního porodu se mi narodilo třetí dítě – dcera.

Stále jsem však neměla v kuchyni dřez ani přívod teplé vody a odpad začínal plnit nemilosrdně náš dům. Začínala jsem být zoufalá z marného boje o harmonické prostředí. Vraky a svážení nových krámů měly bez výhrad přednost. Když byl malé rok, ukázalo se, že můj muž neplatí sociální a zdravotní a na náš dům byla uvalena exekuce. Můj svět se zhroutil. Tehdy mi poprvé došlo, že se nic nezmění, že peníze mizí kdesi v hraní rulet, že odpad a torza aut vadí jen mně. Řekla jsem, že odejdu, pokud se hned něco nezmění. Vysmál se mi. Ale věděla jsem, že už čekat nebudu, uvnitř jsem byla rozhodnutá. Zeptala jsem se v nedaleké obci, zda není volný obecní byt. A byl. Nájem 5000 Kč a poplatky 2 000 Kč. Můj jistý měsíční příjem byl 3 800 Kč mateřská a nějaké úspory. Zabalila jsem děti, pár tašek a beden a přestěhovala se. Zmizela jsem v době, kdy muž nebyl doma. Seděla jsem v bytě na těch krabicích a cítila, jak se ve mně znovu probouzí lvice a bojovník. Samice, co musí ochránit své děti a postarat se o ně. Podala jsem žádost o rozvod a v sousední obci si otevřela kosmetický salon, abych nás uživila. E-shop pomalu upadal, a zboží, které jsem zadávala švadlenám k ušití, bylo najednou v polské konkurenci drahé a objednávek skokově ubývalo. Časem jsem to vzdala. Můj manžel mi řekl, že mi papíry k rozvodu podepíše, ale musím mu dát své auto. Já byla vysílená bojem o přežití, a tak jsem mu dala vše. Své auto, dva domy, které jsme si stihli pořídit, stavební pozemek. Zůstaly mi děti, infrasauna a zrcadlovka.

Rozběhl se rozvod, pochůzky po právnících a všechny ty emočně silné věci. Přesně v této době odvezli moji maminku do nemocnice na Vinohradech s astmatickým záchvatem. Nebylo to poprvé a myslela jsem si, že to proběhne jako obvykle a za dva, tři dny bude doma. Jenže po dvou dnech jsme se nemohli dovolat tátovi a nakonec dveře pražského bytu, bytu, kde jsem vyrostla, museli vyrazit hasiči. Táta zkolaboval a byt byl celý od krvavé stolice. Skončil na JIP ve stejné nemocnici jako maminka. Vydala jsem se do Prahy, abych je navštívila. Byl čtvrtek a já mluvila s maminkou a hladila ji a věřila, že vše bude dobré. Měla ale plínku a celkově vypadala špatně. Upozornila jsem personál na to, že maminka má studenou levou nohu a bolí ji. Začal šrumec a maminka musela urgentně na katetrizaci. Tehdy, když ji nakládali do výtahu směr operační sál, jsem její ruku stiskla naposledy. Stejný den jsem navštívila i tátu, byl bílý a měl propadlé tváře. Nebyl schopný sám jíst. Seděla jsem u jeho postele a krmila ho jakousi kaší. Říkal, že ho mrzí, jak se k nám choval, že to nezvládl a že to ví. Nikdy nepřestanu být vděčná za to, že toto dokázal říct. Řekla jsem mu jen – tati, já vím, že jsi to líp neuměl …a pak jsme si povídali, že až se vrátí domů, musí si nechat opravit něco na autě a já věřila, že se vrátí a své plány uskuteční.

Za tři dny v pondělí ráno jsme volali do nemocnice… v noci z neděle na pondělí zemřel tatínek a ráno v pondělí i maminka. Oba najednou, oba spolu. Žila jsem v nájemním bytě, byla téměř bez prostředků, sama se třemi dětmi, rozváděla se a zemřeli mi oba rodiče. Bylo třeba vybavit pohřeb, stavit se v nemocnici pro to, co po nich zůstalo – nikdy nezapomenu na ty pytle s tím málem. Ani na pohled, jak dvě těla nakládá z márnice námi objednaná pohřební služba. Je to čas, který mám v mlze. Pomáhalo mi psaní a snaha nacházet hezké vzpomínky, pohádky co nám četl táta, když jsme byli malí, je rozhodně hezká vzpomínka, a protože nikdo není jen zlý, je takových světlých bodů mnohem víc … ostatně to je pořád stejné, vděčnost za dobré věci a touha psát, to mě provází jako hojivý fáč celé roky… A tak jsem psala. Níže malá ukázka z března 2014.

***

Zdá se snad, že příběh zmizel a on se zatím píše dál. Sám, bez cizí pomoci. Je samostatný a houževnatý. Párkrát se ho snažila ubít silnou holí výčitek, otrávit a zničit. Ale příběh má své cesty jak přežít, zesílit a umanutě kráčet dál. Den po dni vtlačuje písmem umělce stopy do našich srdcí.

Jak ráda by bosá tančila po mechu v rozevlátých poloprůsvitných šatech. Zavřela by oči a cítila jak látka hladce klouže po její kůži. Jak ji vánek čechrá a uhlazuje okolo jejího těla, jak zkoumavě nahlíží i tam kam téměř nikdo nesmí. Do zákoutí duše, do srdce, vášní i nejhlubší lásky. Vše co tají, vše co uhasíná, by ten tanec odhalil. Však jen vyvolenému, který by se díval bez soudů a kritik. Je tu ? Dívá se ? A pokud ano, co vidí?

Vzala hrnek svého otce a naplnila ho oblíbeným čajem své matky. Vzpomněla si na dětství, jak když byla nemocná, táta seděl u postele a četl pohádky o Mahuleně krásné panně a máma volávala z kuchyně ,,dá si moje lásečka čajíček?,, Lásečka vyrostla a oni někam zmizeli 2.3 a 3.3 2014 spolu ruku v ruce. Jeden spí po pravé straně a druhý po levé. Už dávno spolu nespávali. Jeden vedle druhého. Až teď! Už neruší jeden druhého. Matka otce kašlem a častým chozením na toaletu a otec matku chrápáním. Spí vedle sebe tiše, tak, jak to dokáží jen ti co se milovali až za hrob. Kéž nevyhasne láska a touha dát to nejlepší. Vděčnost, žádná hořkost!

Tančí a proudy slz promáčeli hrudník tak, že prosvítají její unavená ňadra. Cítí a vnímá dech svých tří dětí. Spí hned vedle, dala jim život a ony ji stále učí. Berou jí tolik sil i krásy. Tančí i pro ně, aby mohli žít, aby jim dokázala ukázat směr. Potřebují to vůbec? Jsou tak úplní! Mají svůj směr. Možná vědí víc než ona sama! Bosé nohy sedřené do krve, nevnímá bolest a skotačí v mechu a nočním lese dál. Jak by se nestalo nic, jak by bolest neexistovala a zranění nebyla. Vždyť ztráty čehokoli a kohokoli nás vedou k hledání a nové vůli žít.

Ví však jistě, že je v ní dost sil, být sama sebou, že zranění se zahojí, že zase ucítí hedvábí šatů, jak mlsně hladí její kůži, že vítr jí znovu připomene, že je krásná silná a houževnatá…

Věří v moc nebes, lásku a oddanost milovaného muže a svoji jedinečnou ženskou sílu….

Pět let od jejich úmrtí jsem rodičům napsala dopis, ve snaze se vyrovanat s jejich nečekaným odchodem. Najdete ho zde: https://www.venusinsvet.cz/dopis-pro-mamu-a-tatu/

***

V tomto období se objevil i můj druhý muž, štědrý, přátelský a laskavý chlap, který byl v tom všem zmaru světlem. Moje duše však křičela a prosila, ať si teď nikoho nepouštím k tělu. Bylo toho moc. Můj úsudek byl rozostřený a byla jsem opravdu zcela vyčerpaná bojem. Odmítala jsem ho, znovu a znovu a zase. Byla nesvá z jeho minulosti, která ve mně vyvolávala spoustu obav a nejistot. Prodala jsem úspěšně a obratem byt v Praze po rodičích. Moje sestra zaplatila dluhy na svém domě a já si koupila malý vysněný domov, domeček v údolí Tiché Orlice s velkou zahradou. Zanedbaný dům a zahrada plná náletů, kopřiv až po prsa a zmijí. Konečně vlastní domov, toužila jsem být sama a uzdravit se. Byla jsem bezmála zlomená a nesmírně osamělá v tom všem. Lidé kolem si ťukali na čelo, že jdu sama ženská se třemi dětmi do starého baráku skoro na samotě. Ale já si to tu okamžitě zamilovala a moje děti také. Můj druhý muž byl však laskavě neodbytný a děti ho měly rády. Nakonec jsem si řekla, že proč ne, že snad konečně budu smět odložit svůj meč a štít a být chvíli slabá a zranitelná a nebýt na vše sama. Přesto jsem cítila, že tohle rozhodnutí dělám ve špatném čase a ve špatném rozpoložení. Přijala jsem jeho ochranu a péči a vzali jsme se. On potřeboval rodinu, aby měl hlubší smysl v životě, já potřebovala někoho, kdo mě bude milovat, ať už ta forma lásky bude jakákoliv. Přišlo šťastné období budování a nových nadějí. Znovu jsem začínala věřit a s touhle vírou rostla i láska. Chtěla jsem věřit! Stali se z nás kamarádi, parťáci, kolegové. Ano především kamarádi. Investoval hodně do dětí i mého (našeho) domu a snažil se být dobrým parťákem a přítelem. Za to mu budu vždycky vděčná. Myslím, že kamarádství nám i zůstalo a nadále zůstane. Myslím, že si jeden druhého opravdu vážíme. Zatoužili jsme po společném dítěti, ale naše intimita byla spíše nulová a jak jsem psala, byli jsme víc přátelé než muž a žena. V roce 2016 mu byla zjištěna rakovina a začal sprint a snaha otěhotnět, ačkoliv z důvodu rakoviny to bylo přirozenou cestou spíše nepravděpodobné. Prošla jsem tedy cyklem IVF a hned napoprvé byl tento cyklus úspěšný. V den, kdy mého druhého muže uspávali k operaci, jsem si dělala těhotenský test a byla dojatá souhrou okolností, protože byl pozitivní. Bylo to šťastné i smutné období. Byl to také čas, kdy naše intimita skončila definitivně v jakékoliv formě. Věnovala jsem se dětem, svojí práci, domu a přišlo znovu to nekonečné doufání. Touha po obyčejném doteku, střídaná s apatií. Narodila se nám krásná andělská holčička. Zdravá a šikovná a já se upnula k tomu, že se vzdám všeho ve prospěch dětí. Obětovala jsem této vizi všechno co jsem byla schopná.

Co na tom, že nejsem šťastná já. Když byl maličké rok a půl, manželova maminka si zlomila ruku a zůstala upoutaná na lůžko, a tak k péči o 4 děti přibyla péče o babičku. O režimu mých dnů tehdy píšu zde:  https://www.venusinsvet.cz/…ot/ a také o umírání tady: https://www.venusinsvet.cz/kdyz-smrt-chodi-kolem-domu/

Narůstala ve mně frustrace a nesmírně mi chyběl dotek a blízkost. Je mi to nepříjemné, řekl tehdy, když jsem se ho zeptala proč se mě nedotýká. Dlouho klady naší společné cesty převažovali zápory. Jenže já jsem opravdu nesmírně doteková a v tom zápřahu, ve kterém jsem žila, jsem blízkost bolestně a naprosto postrádala. V tomto období vznikl projekt pomoci onkologickým pacientům, který úspěšně pokračuje už 5 let. Více se o něm můžete dočíst zde:

http://www.venusinsvet.cz/category/pribeh-cepicky/

Trvalo to dlouhých 6 let, kdy jsem žila bez intimity a stále doufala. Nikdy jsem nepodváděla, ale neskutečně jsem se trápila a cítila se stále osamělejší. Pomalu mizela blízkost i v jiných oblastech života. Chyběla témata k rozhovorům, neznala jsem společný smích. Snad to byl život, co nás semlel všemi zkouškami a chybami v našich povahách, snad to byla chybná přesvědčení, ale pravda byla taková, že se začala vytrácet vůle k boji. Začala jsem hodně sportovat, po běhu, nebo posilovně jsem se cítila vždycky trochu líp, byla to taková náhrada za blízkost. Také jsem se snažila plnit čas něčím smysluplným a tak jsem dostudovala 3 letý obor klasické homeopatie a začala se jí aktivněji věnovat. Myslela jsem si, že to prostě dokážu přijmout a zůstat. Že prostě tuhle potřebu dokážu obětovat. Začala jsem být ale stále nemocnější. Trpěla jsem bolestmi těla tak silnými, že jsem nemohla vstát z postele. V noci jsem často nemohla dýchat, nebo spát bolestí. Ztrácela jsem cit v nohách i rukách. Začala mi selhávat imunita a byla mi zjištěna Bechtěrevova nemoc a Lupus, obě autoimunitní onemocnění. Byla jsem stále slabší. Proč mi moje tělo ubližuje, proč, proč, proč, ptala jsem se. Obě nemoci mi hyzdily tělo i duši. Začaly mi padat ve velkém vlasy a měla jsem na hlavě holá místa. Moje tvář byla rudá a bolavá a jediné, po čem jsem toužila, byl den bez bolestí a nekonečný spánek.

Znovu jsem cítila, jak povstává ta bojovnice uvnitř. Ozýval se stále častěji hlas, který říkal, vezmi ten meč a sekni do živého. Tvůj život nepočká. Musíš! Udělej to! Tohle nedáš daší dlouhé roky. Jak těžké to jen může být, když víte, kolik sil to bude stát a kolik bolesti tím druhým způsobíte. Jak nerada komukoliv ubližuji. Následovaly rozhovory, prosby o změnu, návrhy poraden… tolik jsem chtěla obstát a neublížit. Tolik jsem si přála mít konečně vysněný domov. Ale každý máme své limity a i přes snahu nás obou se naše cesty rozcházely stále víc a víc. Život mě však už pomalu dostrkal k poznání, že pravda je nejlepší cesta. Nejlepší z nejlepších! I když může kurevsky bolet, ne jen mě ale i všechny kolem. A pravda byla taková, že vyhlídka na změnu se rovná nule, že kamarádství mně nestačí k naplnění mojí touhy po lásce a bezpečí. Že 6 let snah, proseb a marných nadějí, je víc než dost. Bolí to, protože jsme do toho v rámci svých schopností a možností oba dali všechno. Ale přes tu bolest cítím vděčnost. Velkou vděčnost za vše, co nám společná cesta dala.

A tak procházím řadou dalších změn a ano, čeká mě druhý rozvod. Občas si přijdu poražená, nechopná, hloupá a zapomínám na svá vítězství na malé velké úspěchy svého života. A tak teď občas chodím životem zraněná a slzy se mi derou do očí častěji a strašně snadno. Je tu znovu období v němž jsem silná i nesmírně zranitelná zároveň. Přesto však zvedám s pokorou meč a osekávám stará přesvědčení a vzorce. Není totiž pravda, že to co Vám bylo dáno rodinou a společností je to ono, pro Vás a Vaši duši. Většina z nás a možná všichni musíme a máme žít svůj vlastní příběh. Musíme kráčet cestou, která je pravdivá.

Možná Vás napadne jak to zvládají moje děti. Různě, ale převážně moc hezky. Všichni znají plnou pravdu, nehraji hry a neskrývám důvody svých proher a pádů. Mluvím s nimi otevřeně a přímo. Snažím se dětem předat svým velice nedokonalým způsobem, že v životě máme jít za štěstím, ale zároveň cítit vděčnost za všechny zkušenosti a především, říkat pravdu sami sobě i svým blízkým. Vědí prostě, že jejich máma je jen člověk, že je nesmírně miluje a že jako každý jiný, dělá spoustu chyb.

Po svém boku mám teď muže, kde pravda, otevřenost, komunikace a autentičnost hrají hlavní roli. Kde hrát hry není přípustné, taková je společná dohoda, kde vcházíme do konfliktů s láskou a láska duší se spojuje s láskou fyzickou. Ne není to snadné, ale je to přímé a pravdivé.

Zatím jsem často ve zbroji, ale vzniká stále větší rovnováha, kdy mohu zbroj odkládat, být chráněná a milovaná a uvolnit se do zranitelné křehkosti ženství.

To vše co v mém životě bylo, mě tvarovalo a pak … pak slyším slova fotografky … jsi bojovnice, tohle všechno tady ti patří, ukaž tu sílu, nebuď měkká. Naser se trochu. Tělo mi svírá kožený korzet, v pase mám dýku a na ramenou šípy.

Zahlédnu na okamžik tátu, jak mě schoulenou mlátí koženým páskem, jehož přezka mi dělá podlitiny po těle. Vidím i muže (snad z nějaké dávné minulosti, nebo jako symbol odžitého), jak mě vláčí za vlasy bahnem a pak mě znásilní, následně seberu všechnu sílu a ubodám tu zrůdu, jsem celá od krve a jsem vážně rozčilená a plná vnitřního hněvu ke všem, kdo se mně pokusí ublížit.  Cítím všechnu tu bolest svého života a cítím hněv i směrem k fotografce, která se mě snaží vybičovat k výrazu, který vystihne to vše, co má fotografie říct. Proč oživuje moje rány, proč chce zachytit tvář plnou bolesti? Moje oči se plní slzami, a začínají se mi chvět rty. Je to zimou tohoto dne, nebo se mnou tolik cloumají emoce? Sama nemohu jistě říct, jak to je. Mám pocit, že jsem ztratila nad sebou kontrolu.

Jana mi ukazuje pár fotek. Vypadá docela nadšeně. Já ale vidím ženu, v jejímž obličeji se zapsaly všechny ty boje a mám pocit, že to není hezký pohled. Nelíbím se sobě v tuhle chvíli ani maličko, jsem zdrcená svojí tváří, tváří, ve které se život tak hmatatelně otiskl. Jsem tohle vážně já? Zaplaví mě vlna žalu, kde je ta krásná žena, proč mám mít fotografie, na kterých bude právě bojem zmítaná a vyčerpaná žena.

Až teď, když toto píšu, přichází pocit, že je dobře takové fotky mít. Jako připomínku. Připomínku vyhraných bitev, vlastní síly a odhodlání milovat život i na bitením poli. Jako připomínku, vlastní touhy po životě. Jako uvědomění, že sílu, odvahu a bojovnost často doprovází i zranitelnost a pocit vlastní ošklivosti a malosti a je to tak v pořádku!

Ne, nezkazila jsem milovanému muži fotografie, jak jsem si myslela, ani nejsem slabá, jen proto, že jsem se při fotografování rozplakala a propadla do smutku. Jsem silná, jsem bojovnice, jsem zranitelná a křehká, a to vše utváří celek, díky kterému jsem to já. Díky za tu možnost vidět obraz všech bojů a ztrát a uvědomit si svoji sílu. Díky za muže, který mě po focení držel v náručí, nesoudil, ale chápal ten proud slz nad ošklivostí a odžitou temnotou a ani na chvíli nepřestal věřit v moji krásu, něhu a lásku, která nás spojuje v pravdě a touze po životě.

Díky za každou ránu v mém životě i možnost podívat se odžitému do tváře.