Je 22.00 hodin. Den byl nekonečně dlouhý a stále je o koho pečovat. Konečně usedám, abych si urovnala myšlenky. Hlavou jich letí desítky. Mimo jiné i ta, ať už dnes po mně nikdo nic nechce, ať mám vytoužených 30 minut klidu na ten jeden meduňkový čaj s medem, a hlavně čas na tu chvíli úplného ticha.
Jako máma čtyř ještě malých dětí nežiji nudný poklidný život, spíše je to jízda na horské dráze. Chvíle vzletů a pádů se střídají s absolutní jistotou a pády přicházejí ve chvílích, kdy se vůbec nehodí.
Jedním z pádů na horské dráze života byl pád skutečný, a to pád mojí tchyně. Poté, co záhadným způsobem upadla a polámala si krček pravého ramenního kloubu, následovala operace, hospitalizace na LDN a naprostý úpadek veškerých doposavad fungujících schopností. Myslím na to, že v 84 letech by nás to nemělo zaskočit. Ale přesto zaskočilo a uvrhlo do skutečného kolotoče.
Protože miluji svého muže, protože nemám už 4 roky svoji vlastní maminku a snad i proto, že jsem měkkého srdce, souhlasila jsem, že nemůžeme nechat babičku v nemocnici, ani ji nedokážeme odložit do ústavu, a tak ji máme doma. Tak začala nová etapa našeho již tak uspěchaného života.
Co to znamená pečovat o ženu, které je 84 let, pouze leží, nepoužívá své ruce, nedojde si na toaletu a je často zmatená?
Když babičku dovezla sanitka, prožívala jsem bouři emocí. Soucit se mísil s odporem k tomu, co mě čeká. S pocity přetížení, s pocity, že toto nemůžu zvládnout. Chvíli se mi chtělo brečet, chvíli vztekat. Byla jsem podrážděná na děti i manžela a hledala jsem svoji cestu, jak to ustát. I teď občas přicházejí slzy únavy a vyčerpání, ale teď už vím, že jsem na správné cestě!
Časový harmonogram se velice zúžil. Celý den se najednou rozkouskoval na minuty a úseky, v nichž je potřeba stihnout to či ono.
1 den v péči o rodinu a ležícího nemocného člověka
6.00 hod. – první návštěva babičky (většinou ji zastane manžel, před odjezdem do práce). Otočení a polohování, napití.
6.30 – budím děti (11, 10 a 8 let) a tiše doufám, že to nejmenší (18 měsíců staré) se naopak ještě
chvíli nevzbudí.
7.15 – nakládám všechny 4 děti do auta a vezu ty starší do školy.
7.45 – vracím se z rozvozu dětí, a v náručí s tou nejmenší jdu nakrmit slepice a kozu.
8.15 – poklízím v kuchyni, dávám snídani malé a chystám snídani babičce.
8.45 – přebaluji malou, kojím a dávám ji do kočárku, jde spát.
9.00 – přicházím k babičce, je třeba urovnat celou postel, namazat záda a hýždě, také paty trpí na otlaky. Někdy je nutné převlékat a umývat, to, když se stane nehoda. Nakrmit, napolohovat.
10.00 – dám prádlo do pračky a pověsím vyprané.
10.20 – stírám podlahy.
10.40 – usedám ke kávě a vyřizuji zprávy a emaily.
11.00 – jdu k babičce, napít a otočit na druhý bok.
11.30 – budí se nejmenší dítě, ohřívám polévku z druhého dne, kojím, přebaluji.
12.20 – nakládám nejmenší do auta a jedu pro děti do školy.
12.50 – přijíždíme domů.
13.00 – jdu za babičkou, porovnám postel, otočím ji na záda a nakrmím ji. Nejmenší dítě jde se mnou nebo ji pohlídají starší děti.
13.30 – zapínám druhou pračku, děti řádí na zahradě, skládám uschlé prádlo a chystám zeleninu k večeři.
14.30 – přebaluji a vyrážím s dětmi na procházku. Když není procházka, je stále hodně práce kolem domu a zahrady a bude hůř, až zmizí sníh.
16.30 – vracíme se z procházky, děti mokré a zabahněné. V rychlosti vyndávám prádlo z pračky a plním ji zabláceným oblečením z procházky. Nejstarší z dětí krmí nejmenší a já spěchám za babičkou.
16.50 – jsem u babičky, byla nehoda a nevoní to, umývám, maži, polohuji.
17.30 – vracím se za dětmi, malá brečí, kojím. Vrací se manžel a veze nákup. Poklízím ho do spižírny a lednice, dodělávám večeři.
18.30 – zaléváme si s manželem kávu, chvíli si povídáme, po klíně mi leze malá a dožaduje se kojení, je už unavená.
18.50 – manžel odchází nakrmit a polohovat babičku.
19.30 – nejmenší jí kaši a manžel ji jde vykoupat, já usedám s dcerou ke čtení a počtům.
20.15 – ukládám malou, stále vyžaduje moji přítomnost u usínání, zůstávám s ní, dokud neusne.
20.45 – děti chtějí hrát nějakou stolní hru, na to je nejlepší táta, já zatím poklízím kuchyň po večeři a chystám jídlo manželovi do práce, jdu nakrmit zvířata.
21.30 – při troše štěstí si jdu zaběhat nebo zacvičit, osprchovat, napíšu nějaký článek nebo přečtu kousek nějaké knihy.
22.00 – poslední otočení a polohování babičky.
23.30 – budí se malá, přesouvám se ze své postele k ní, většinou už nedokáži realizovat návrat a usínám.
Je to jen malá ukázka jednoho běžného dne, v níž nezmiňuji, že v úterý a středu mají děti kroužky, nezmiňuji, že desetiletý syn je autista a počítat, že vše půjde podle plánu, je poněkud utopie. Také nezmiňuji věci, jako koupání babičky, to je akce bezmála na půl dne, kterou provádíme s manželem a je to v současné době skoro jediný společný čas. Na ostatní nezůstává dost sil a energie.
To byla ta drsnější a náročnější část! Ale protože mým tématem je vděčnost, chci zmínit i nesporné dary takového břemene. Nic není jen černé nebo bílé. Život je duha, jen je třeba učit se ty barvy zahlédnout.
Co nám to celé přináší?
Když mám popsat, co cítím jako přínos pro mne osobně i pro rodinu, není to snadné. Je mnohem snadnější najít negativa než pozitiva, ale jasné je, že věci mají rub i líc.
Velký díl uvědomění si je ten, že tato žena byla dříve plná života. Že i ona žila tak, jak nejlépe dokázala, pracovala, porodila 2 syny a měla své sny. Uvědomění, že vše je pomíjivé a je třeba vychutnávat si každý den, jenž nám je dán a být za něj vděčný. Nehrát hry a být opravdový a upřímný. K sobě i k druhým. Aby později nebylo na skutečný život příliš pozdě. Připomínku tohoto mám teď denně na očích. Žijete-li svůj život s trvalým pocitem nedostatku a nevděku, stáří je později peklo, složené pouze z touhy zemřít. I to vidím denně a bolí mě to za všechny, i za babičku.
Další věcí, která je jistě přínosem, je naprosto překvapivé zjištění, že zvládnete víc, než jste doufali, že při dobré organizaci se dá zvládnout vážně hodně.
Máte dobrý pocit, že člen rodiny není opuštěný někde v ústavu a ráno se do svých unavených očí podíváte s dávkou hrdosti a cti.
Je to skvělá škola pro vaše děti. Musí víc pomáhat a také vidí, co znamená péče o nemocného člověka. Věříme, že je to pro ně i model, který zopakují v našem případě a že ani my nezemřeme opuštěni ve zdech nějakého z ústavů.
Zjistíte, že vrtochy starého člověka dokážete přijmout a chápat, pokud své srdce víc otevřete a představíte si sebe na jeho místě. Pokud o někoho pečujete a cítíte se rozhněvaní, když má své nálady, zkuste si na chvíli obout jeho boty. Bude to bolet, ale uleví se vám a hněv zmizí. Zůstane jen soucit.
Moc krásné zjištění pro mne bylo, jakou sílu má příroda. V létě jsem naložila kořen kostivalu a říkala si, že se třeba bude hodit. Když se babička vrátila proležená z léčebny, sledovala jsem s údivem, jak tato tinktura spolu se zinkovou mastí hojí proleženiny. Do tří týdnů se vše vyhojilo i bez moderních metod léčby dekubitů. Miluji takové rostlinné zázraky.
Není snadné o někoho dlouhodobě pečovat a nezapomenout žít a milovat život. Ale je třeba se o to pokusit a brát od života každé školení, které od něj dostaneme. Často si opakuji dvě slova POKORA a VDĚČNOST.
Babičku si pravděpodobně za 2 měsíce převezme druhý syn a nám se na čas uvolní ruce, jedno ale víme jistě. Nelitujeme, že tu je, víme, že cesta je cíl. A naší cestou momentálně je vrátit této ženě to, co ona vložila do svých dětí, a to s co největší laskavostí, vnímavostí a klidem.
Poděkujte večer, že jste to zvládli, že žijete a že vaše děti jsou v pořádku. Poděkujte, že máte teplý domov, dostatek jídla, peníze na své účty a plnou knihovnu dobrého čtení. Poděkujte, že jste měli maminku (nemá každý to štěstí) a dobře se o ni postarejte. Vděčnost vždy a za všech okolností přináší velkou úlevu!
