Jedno přísloví říká – pouštěj svůj chléb po vodě, po mnohých dnech se k tobě vrátí. Možná to zní nesrozumitelně, ale je v tom velký kus moudrosti.
Také se někdy ptáte, zda být štědrý a laskavý k druhým, v době celonárodní a dost možná celosvětové nenálady, deprese a lhostejnosti, dává smysl? Zda bychom spíše neměli šetřit své zdroje a své síly pro sebe, zda není lepší se jednoduše řečeno starat o sebe a druzí nechť dělají to samé?
Ano, i na mě doléhá rok podivné izolace, i já se cítím vyčerpaná a někdy naprosto marná ve svém konání. Mívám pocit, že nerostu, nikam se neposouvám, že selhávám jako máma, manželka. Že občas nevím, kterým směrem jít a všechno mi přijde tak nějak marně nejisté. Když opomenu pohyb, který považuji za obrovský zdroj zklidnění a duševních sil, je tu ještě něco, co mi nepřestalo dávat smysl a věřím, že ani nepřestane. Je to všímavost k druhým, laskavost, štědrost, ochota být tu pro druhé i když sama cítím, že bych potřebovala oporu. Nejde o sebezničující dávání, ale o dávání, jež přináší radost a pocit hlubokého smyslu.
Tím se vracím k názvu této úvahy. Co tedy znamená pouštět svůj chléb po vodě. Představuji si to jako dělení se o své zdroje a nemyslím nutně finanční, i když i to k tomu může patřit. Ulamování ze svého chleba a symbolické hození do proudu vody, která ho zanese neznámo kam. Laskavost plodí laskavost a štědrost rozněcuje oheň další štědrosti a tak se stane, že Vaše drobná laskavost bude symbolickou vodou odnesena daleko od Vás a zplodí vlnu mnoha dalších laskavostí. Už ta nejlevnější laskavost – úsměv – dokáže proměnit den z černého na zalitý sluncem.
Přísloví také říká – po mnohých dnech se k tobě vrátí. Mám pocit, že to zažívám stále. Nikdy jsem nedala nic, co by se mi mnohonásobně nevrátilo. Někdy se cítím zavalena laskavostmi, o kterých netuším, jak jsem si je zasloužila. Kde se vzaly. Někdy mi píší cizí lidé, že jsem je motivovala, nebo povzbudila, jindy se mi za dveřmi objeví drobnost od sousedů, dostanu nečekaný balíček, podporu od kamarádky, přijede návštěva,co mi vlije nový život do žil, cizí člověk mi nabídne pomoc, úsměv pod rouškou ve frontě u pokladen, nečekané obejmutí, dárek od našeho starosty, nebo se na účtu objeví finance se kterými jsem vůbec nepočítala. Svým chováním a přístupem tvarujeme svůj svět, své okolí. A že někoho budeme dráždit? Určitě bude. Ale nenechte se tím odradit! A ještě jedna věc, nikdy nejsme tak chudí, abychom nemohli být štědří. Vždy máte co dát!
Uvědomuji si, že laskavost a pružné srdce, otevřené lidem kolem, je to, co mi umožňuje neztratit se v téhle divné době. Říká se, že když můžeš, tak musíš. Často si na to vzpomenu, když někdo potřebuje moji pomoc.
Nedávno jsem běžela za tmy a nahlížela do oken rozsvícených chalup. Nikdy dříve jsem si nevšimla tolika televizí s tak velkou obrazovkou. Pomyslela jsem si, že místo zvětšování obrazovek je třeba zvětšovat svoji laskavost k druhým lidem, zvětšovat soucit, vnímavost a svou ochotu nikoho nesoudit a to není snadné. Stojí to však za tu námahu. Budovat, nikoli bořit. Nikdy nevíme, co druhý člověk prožívá, má za sebou … tvrdý soud je vždy snadný, ale ublížíme jím nejvíce sobě. Učím se to a kdykoliv ujedu ve svých soudech, cítím ten propad v sobě samé.
A tak pusť kousek svého chleba po řece života už dnes a neboj se o něj, nezchudneš tím! Možná to bude trvat mnoho dnů, ale jistě se k Tobě tvá investice vrátí.
Budu vděčná za sdílení Vašich zážitků z návratů Vaší laskavosti zpět k Vám. Protože přesně takové příběhy nás motivují, nevzdávat se konání dobrého.
Josef Bartošek
Milá nedokonalá matko v běhu,
psal jsem kázání na stejné téma a narazil na váš skvělý článek. Rád bych z něj citoval (nač říkat totéž jinak, když jste to řekla tak pěkně). Přikládám ono chystané kázání a ptám se, zda můžu váš text použít. Srdečně zdraví Josef Bartošek farář ČCE.
Sestry a bratři, milí přátelé
Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš. Některé překlady uvádí: po mnoha dnech se ti vrátí; snad aby ještě více podtrhly absurditu takového jednání. Vrátit se nemůže v žádném případě: voda teče a proud se neobrátí. Při trošce štěstí může ten chléb chytit někdo jiný, pokud jsme ho s tím záměrem pouštěli. Nebo se rozmočí, přijde vniveč, v lepším případě ho sežerou ryby a vodní havěť. Také můžu běžet po proudu a chytit si ho, pak je tu ale otázka, proč jsem ho vůbec házel. Pokud budu jediný, izolovaný, kdo se takto chová, tak ten můj čin může mít případný kladný efekt pro někoho po proudu, ale nikoliv pro mě. A to je tak trochu problém dneška. Člověk by se třeba i nechal pohnout k něčemu dobrému, ale má takový pocit, že všichni ostatní na to kašlou, tak proč to zkoušet. Jako kdyby chtěl naplnit slova žalmu: Všichni kazí, zohavují, na co sáhnou, nikdo nic dobrého neudělá. Zpronevěřili se všichni, zvrhli se do jednoho, nikdo nic dobrého neudělá, naprosto nikdo. Proč bych si měl tohle myslet? Jsou snad ti druzí horší než já? No a když se i já občas třeba o něco dobrého pokusím, proč ne i ten druhý? Ale my si raději řekneme: Nebylo by lepší starat se jen sám o sebe a ten druhý ať se také o sebe postará sám? Nebylo! Tím se totiž vzdáváme svého lidství. Chováme se jako zvířata (a teď to nemyslím ve špatném slova smyslu) Když dáte ovcím do jeslí krmení, tak se na to vrhne nejsilnější beran a dokud se nenažere, nikoho k jeslím nepustí. Je mu úplně jedno, jestli se na březí bahnici nedostane. Takový je zákon přírody. Jenomže člověk je tvor sociální. Proto jsme všichni děti Boží, abychom se k sobě chovali jako sourozenci. Vzpomínám, si, Jak jsem se kdysi dávno pustil se členy kárné komise ČVUT do debaty o chování, hodnotách a pravdě. Nakonec jsem se neudržel a vpálil jsem jim: a co Albert Schweitzer nebo Ježíš! Jedem starý pan profesor se na mě soucitně podíval a řekl: Albert Schweitzer, to byl z ekonomického hlediska blázen; a Ježíš? No, podívejte se, jak dopadl. Na to jsem fakt neměl co říci. Nicméně Alberta Schweitzera i Ježíše mám rád dodnes, zatímco členy kárné komise si už nevybavuji ani v mlhavých obrysech. A tak pokud propadáte pocitu, že svět je příliš egocentrický, lidé jsou sobečtí a všechno jde od deset k pěti, začne pršet, sotva vylezete z domu a tak všelijak, tak si prostě řekněte: takhle to bylo vždycky, jde přece o ten úhel pohledu. Z nepřeberného množství příkladů, které se mi tlačily do mysli, když jsem tohle psal, to vyhrál americký básník Henry Wadsworth Longfellow, který se narodil před více než 200 lety a i přes svůj tragický osud v básni Deštivý den píše: smutné srdce, neboj se a zanech fňukání, vždyť za mraky pořád svítí slunce. Tvůj úděl, to je společný úděl nás všech a do každého života musí někdy pršet a některé dny musí být pochmurné a sychravé. Tak co, přece nebudeme jak nějací dědci z kárné komise.
Tak tedy máme jasno: u toho břehu nejsme sami, je nás tady spousta, i když se třeba nevidíme. Ale opusťme řeku a vezměme to trochu zeširoka: Ta řeka, to je řeka života. V deníku nedokonalé matky v běhu jsem našel tato slova: Co tedy znamená pouštět svůj chléb po vodě. Představuji si to jako dělení se o své zdroje a nemyslím nutně finanční, i když i to k tomu může patřit. Ulamování ze svého chleba a symbolické hození do proudu vody, která ho zanese neznámo kam. Laskavost plodí laskavost a štědrost rozněcuje oheň další štědrosti, a tak se stane, že Vaše drobná laskavost bude symbolickou vodou odnesena daleko od Vás a zplodí vlnu mnoha dalších laskavostí. Už ta nejlevnější laskavost – úsměv – dokáže proměnit den z černého na zalitý sluncem. Přísloví také říká – po mnohých dnech se k tobě vrátí. Mám pocit, že to zažívám stále. Nikdy jsem nedala nic, co by se mi mnohonásobně nevrátilo. Někdy se cítím zavalena laskavostmi, o kterých netuším, jak jsem si je zasloužila. Kde se vzaly. Někdy mi píší cizí lidé, že jsem je motivovala, nebo povzbudila, jindy se mi za dveřmi objeví drobnost od sousedů, dostanu nečekaný balíček, podporu od kamarádky, přijede návštěva, co mi vlije nový život do žil, cizí člověk mi nabídne pomoc, úsměv ve frontě u pokladen, nečekané obejmutí, dárek od našeho starosty, nebo se na účtu objeví finance se kterými jsem vůbec nepočítala. Svým chováním a přístupem tvarujeme svůj svět, své okolí. A že to někoho bude dráždit? Určitě bude. Ale nenechte se tím odradit! A ještě jedna věc, nikdy nejsme tak chudí, abychom nemohli být štědří. Vždy máme co dát!
Amen
Věra Rybová
Milý pane faráři, velice mě mrzí, že jsem Váš komentář našla až teď. Byla jsem nějakou dobu cíleně ofline, abych si torochu porovnala mysl a zase chytla správný směr. Můžete použít cokoliv z mého blogu. Vaše kázání je velice krásné a zahřálo mě na duši! S úctou a přáním Božího požehnání Věrka