Běžecký říjen

Říjen je můj velice oblíbený měsíc. Snad proto, že jsem se v říjnu narodila, snad proto, že se příroda vybarví tak krásně a kouzelně, že se dech tají a snad také proto, že teploty bývají ještě příjemné a skvělé na běh. Poslední dobou jsem neměla sílu psát. Ale psaní je jedna z terapií, podobně jako běh. Pořád říkám, že to je místo léků na pocuchané nervy. Někdy, když člověk věci dokáže formulovat a vyjádřit, dát jim tvar, snáze je uchopí a snáze se s nimi vypořádá. A tak to je i u mě. 

Běžecký říjen nebyl samozřejmě jen běžecký. Byl celkem výživný na zážitky i emoce. 

Předně jsem byla vděčná, že po skoro měsíci bez běhu zase běhám a že to jde a že to dávám a že to bolí jen tak jako obvykle. Celý říjen mě ale provázejí noční bolesti a noční pocení, ráno popraskané rty od horkosti. Tělo se s tím vším snaží popasovat po svém. Ale mohu běžet a dýchat tu podzimní vůni, a to je prostě krásné.

Říjen nám začal během proti rakovině v Hradci Králové. Moc hezká rodinná akce, na kterou jsem vzala všechny děti a trasu prošel i manžel s kočárkem. Pro něj aktuální záležitost a jak sám řekl, rád se zapojil, protože boj s rakovinou se ho týká. Byla jsem na ně ten den moc pyšná. Na všechny. Běh zvládl i syn autista, což byl hotový zázrak a můj největší strach, protože cizí prostředí a velké množství lidí málokdy zvládá. A dal to! Děti běžely se mnou a zvládly celých 5 km bez přestávek v pěkném tempu 6.46. Radost byla veliká a stihli jsme odjet tak nějak akorát, dokud se děti cítily spokojené a dokud autista zvládal. Cestou domů a pak doma už nebyl v pohodě, ale co se odehraje doma, je tak nějak zvladatelnější. Minimálně se vyhnete pohledům lidí, kteří často nevědí a mají sklon soudit.

Říjen byl neobyčejně teplý i tady na horách. A tak stále užíváme svou venkovní ložnici i s dětmi. Je to spaní v komfortu, ale v bezprostřední blízkosti přírody. Mnohým to zní jako bláznovství, ale když to jednou zkusíte, víte, že to je ono. Už léta si sním o hotelu, který bude nabízet samostatné pergoly s prosklenou střechou, aby bylo vidět na hvězdy a nabídne spaní venku, ale pohodlné, měkké a teploučké. Takové čundrování pro slečinky a nezlomné romantiky. Tak třeba jednou…

V říjnu také začala sezona běhání ve tmě. Běhání s čelovkou, blikátky a v reflexním oblečení. Objevy tohoto měsíce byly bunda a legíny u Decathlonu. Odkazy přidám v závěru článku. Při nasvícení svítí celá vaše postava! Nevýhodné, pokud se potřebujete ukrýt v křoví a čůrat, ale jinak za mě skvělá věc, ve které Vás snad žádný řidič nemůže přehlédnout. Připadám si v těch všech reflexních věcech a světýlkách trochu jako upoutávka na šťastné Vánoce, ale bezpečnost především. 

V říjnu jsme měli velké plány, a to vyrazit na týden k Baltu v Polsku. Tenhle plán nebyl tak impulzivní, jak se zdálo, ta chuť vyrazit tu byla celé dva roky. Ale autistický syn nesnáší cestování. Sto kilometrů je limit, který zvládá bez toho, aby začal demolovat auto, křičet nebo se pokoušet vystoupit za jízdy. Cesta k Baltu byla jedním směrem celých 800 km. Když jsme ale zjistili, že Matýskův táta je ochotný se o něj postarat, a dokonce mu nabídnout let letadlem na 3 dny na Mallorcu, bylo jasné, že teď hned musíme sehnat ubytování a vyrazit. Chytit šanci za pačesy. V říjnu bylo volných ubytovacích možností mnoho. Ale samé hotely, a to nebyl náš styl. Navíc, chtěli jsme, aby s námi mohl jet náš pes. A tak se vyloupl malý domeček na pobřeží Baltu za krásnou cenu s možností mít naši kolii s sebou. 

Jistě, že jela kupička se mnou. To nešlo jinak. Měla jsem víc běžeckého oblečení než civilního. Jak jinak, když se z běhu stane závislost a nezlomná touha proběhnout se v cizích krajích vás žene pro ještě jedny skvěle padnoucí legíny do Lidlu. Nakonec jsem zjistila, že naše cesty po pobřeží jsou až na jeden den vždy v přírodě a mimo civilizaci, a tak jsem chodila na výlety v běžeckém a když se všichni svalili někde na pláži, já si odběhla vyčistit hlavu. A víte jak, 3 děti a 2 mužský jsou i na mě až až. Ano, dva mužský… jel s námi bratr mého muže a jak říkávám žertem Ryba Rybu násobí  Běh podél moře, vítr a ta rybí slaná vůně. To Vás prostě musí chytit za srdce. Chvílemi jsem si připadala jako ten racek nad hladinou. Svobodná a svá. Každý výběh v těchto úžasných místech stál za to. A tak máte-li možnost navštívit Hel, Lebu a celé toto nekonečné pobřeží, neváhejte! I v říjnu to mělo nezdolné kouzlo a jako bonus žádní turisté, jen divoké a svobodné pobřeží, které chvílemi vypadalo jak kulisy z filmu.

Po návratu domů jsem se musela tak nějak vzpamatovat z faktu, že musím naskočit zpět do všech svých rozehraných rolí a začít je plnit už od chvíle, kdy překročím práh našeho domu. Ale díky za možnost se sebrat a nadechnout se. Díky za možnost mít chvíli normální rodinu. Bez obav a věčného napětí, které nám autismus přinesl do života a které nás někdy drtí a vyčerpává. A tak ještě večer v den příjezdu vybíhám provětrat ztuhlé nohy z 10 hodin v autě. Znovu, jako už tolikrát, přichází úleva, pocit naděje a v hlavě se rodí plán a strategie, kudy dál v následujících měsících. Chvála běhu! 

Inu, a protože jsem se týden courala po pobřežích Baltu, zahrada a přízemní mrazíky mě rychle zaměstnaly. Takže porýt naše políčko, prohnojit a také zazimovat keře a stromy. To je posilovna se vším všudy, ale bylo ještě co sklízet, třeba naše oblíbené strakaté fazole. To je vždycky ta radostná část, a ještě radostnější je, vařit ze svého. Za to mi ta raubířina na poli fakt stojí. 

Říjen byl také měsícem, ve kterém jsem si připomněla, že už pánaboha zlobím celých 40 let. No musím říct, že čtyřicítku si fakt užívám a je mi v ní krásně. Kéž by ten pocit a věk mohl zůstat už napořád. 

A ještě jedna věc se v říjnu povedla… mám každý čtvrtek rande se svým mužem… každý čtvrtek, když čekáme na děti, až jim skončí kroužek, se scházíme v kavárně na kávě a dortu spolu s naší nejmenší. Času je tak málo, ale povedlo se nám trochu si ho pro sebe ukrást.

Tak krásný listopad a za měsíc zase ahoj.