Dopis pro mámu a tátu

Milá maminko a tatínku, je to už 5 let, co jste zmizeli z našeho života. Stále nám tolik chybíte. A to prázdné místo nejde ničím vyplnit.

Nepoznali jste další dvě vnoučata, která se Vám narodila, nevíte, že jedna z Vašich dcer po vážné nehodě zůstala na vozíčku. Také netušíte, že Vaše 8letá vnučka se z Vašeho odchodu stále nevzpamatovala. Pláče pro Vás a to se pak musíme pomodlit, aby se uklidnila. Netušíte, že Váš domov jsme po Vaší smrti obratem prodali a nikdy Vám nebudeme dost vděčné, že jste se o ten byt tak krásně starali a zhodnotili ho. Díky němu se jedna Vaše dcera zbavila nekonečných dluhů a druhá si pořídila vlastní krásný domov. Chaloupku na snovém místě u Tiché Orlice. Je tolik věcí, u kterých jste nebyli a měli jste být. Věcí, u kterých bych Vás moc potřebovala a chtěla.

Jste všude, i když tu nejste. Jste s námi v našem srdci. Zní to jako fráze, ale prostě to tak opravdu je! Nebyli jste dokonalí rodiče. Tati, ty jsi nás často uhodil, když jsi ztratil trpělivost. Dávno jsem Ti odpustila a plním svůj slib, že já toto dětem dělat nebudu. Ale chápu Tě. Tolik jsi se o nás bál. Tolik jsi si přál vychovat z nás slušné lidi. Děsil jsi se, že nám někdo ublíží. Děsil jsi se toho tak, že jsi nás chtěl držet pod zámkem. Doma a v bezpečí. Některé věci doháníme až teď. Ale necítím hořkost. Vzpomínám si, jak jsi se hrozně zlobil, když jsi zjistil, že jsem si natřela řasy řasenkou. Tehdy mi bylo nějakých 14 let. Byl jsi tak rozčilený, že jsi vzal hnusný hadr na nádobí a ty oči mi umyl. Nenáviděla jsem tě za to. Teď Ti, táto, ale musím říct, že jsi byl dobrý táta. Vážně! Teď vím, že jsi měl pravdu, když jsi říkal, že to pochopím, až budu mít děti. Ano, pochopila jsem, jak je těžké být rodič. Pochopila jsem, že se snažíme dělat to nejlepší, co dokážeme a někdy to prostě líp neumíme. Táto, všechno je zapomenuto a vždycky budu vzpomínat jen na to hezké. Třeba na to, jak jsi s námi jezdil na výlety, jak jsi nám četl pohádky nebo nám dělal na koupališti vodníka. Táto, než jsi odešel, řekl jsi mi, jak moc Tě to mrzí, že jsi nezvládl naši pubertu. Vážím si toho. A v mých očích jsi stoupl opravdu moc. Děkuji, že jsi to dokázal říct, že jsi našel tu sílu. To chce kuráž a ty jsi ji měl!

A ty, maminko. Byla jsi ta nejvoňavější žena, kterou jsem měla možnost potkat. Tvou malou kabelku – jedinou, kterou jsi měla na plesy a sváteční příležitost, stále uchovávám jako poklad. Stejně jako Tvé kožené rukavice. Stále po Tobě voní, a když přičichnu, cítím Tě blízko. Jako bys tady opravdu byla. Někdy se mi o Tobě zdá. A víš, co je krásné? Že v těchto snech mne vždy obejmeš. Vždycky jsi měla nějaké to kilo navíc, a tvé objetí bylo, jako zabalit se do voňavé deky. Nezajímaly tě diety a fitness jako tolik maminek dnes. Ty jsi chtěla mít šťastné děti. Celý život jsi dřela. Dřela jsi, abys nám mohla dopřát hezké věci. I když tehdy jich bylo tak málo. Kupovala jsi krajky a látky a šila nám sukně a šaty.

Sama jsi chodila stále v jednom oblečení. Mami, měla jsi na sebe víc myslet. Po nocích jsi šila pro Triolu podprsenky za pár haléřů kus. Usínala jsem a ve Vaší ložnici drnčel starý průmyslový stroj. Drobné jsi schraňovala a balila do ruliček a každá koruna byla vzácná. Obdivuji Tě! Tvoji houževnatost, odvahu a odhodlání.

Byla jsi tak usměvavá a přitom Ti život víc bral, než dával. Jediné, co mě moc mrzí, je, že je hodně snů, Tvých snů, které jsi si nestihla naplnit. Do poslední chvíle jsi se zajímala o druhé. O vnoučata, o své děti. Tak málo jsi mluvila o sobě. Když jsi oslepla, ani tehdy si nepamatuji, že by jsi si stěžovala. Naučila jsi se žít ve tmě. Vařila a pekla. Věšela prádlo, udržovala domácnost a pletla na svá vnoučata. Tvůj svetřík, pletený poslepu, mám stále schovaný. Pro tebe, mami, nebylo nic nemožné. Když přišla mrtvice, znovu jsi to vybojovala, bez keců a stížností. Měla jsem pocit, že nikdy neumřeš, že nad vším vyhraješ. Pletla jsem se. I Tobě došla síla. Děkuji, že mě chodíš obejmout, alespoň ve snu. Tvé objetí mi chybí asi nejvíc. Stejně jako Tvůj hlas v telefonu a otázka: „Co dělají moje lásečky?“

Maminko, tatínku, jste tu s námi ve vzpomínkách. Jste tu, protože na Vás nejde zapomenout, ani Vás zavrhnout za chyby, které jste dělali. Dali jste to nejlepší, co jste měli. O to samé se teď snažím i já. Máte úžasných 9 vnoučat a ty nikdy neuslyší o Vašich chybách. Uslyší jen o tom, jak báječní jste byli.

Protože přesně takoví jste opravdu byli!

Díky.

Vaše „lásečka“