Inkluze autistů očima mámy

Přiznám se, že nevím, čím začít. Perou se ve mně rozporuplné pocity. Je jasné, že otevírám téma, ve kterém mohu značně narazit. Je jasné, že pustit se do kritiky něčeho, co fungovat má a nefunguje, je riskantní. A je jisté, že někoho se to dotkne a vezme to osobně. Takže hned v úvodu. Toto je pohled mámy, nikoli někoho, kdo má na danou problematiku patřičné vzdělání. Pokud se rozhodnete text číst, mějte to stále na paměti. Zejména o to prosím ty, kterých by se to mohlo dotknout. Nebudu psát o tom, že mít v nějakém oboru vzdělání, automaticky neznamená, že problematice rozumíte, ani o tom, že jsou odborníci, kteří mají v hlavě pouze tabulky a u srdce kus ledu. Chci psát o tom, jaké to je, když v našem systému chcete vzdělávat autistu.

Mám 4 děti a druhé z nich můj syn, má několika odborníky potvrzený autismus. Jeho inteligence dle tabulek a testů se pohybuje na dolní hranici podprůměru. Dle SPC je syn zcela schopný zvládnout základní školu. První třídou jsme prošli v klasické ZŠ bez asistenta a bez výrazných úprav jeho vzdělávacího režimu. Maty však doma denně plakal. Mluvil o sobě jako o debilovi. Nestíhal učivo, domácí úkoly byly galeje. Jeho sebevědomí bylo na nule. Dozvěděli jsme se, že to, že je debil, mu říkají i některé děti. Po snaze to řešit klidnou cestou, jsem byla označena za problematickou matku, která svému synovi vymyslela diagnózu, aby skryla svoji neschopnost řádně ho vychovat. Paní družinářka mi tehdy v řiditelně doslova řekla, ať z kluka přestanu dělat nemocného, že je úplně normální. Místo řešení šikany a neustálých nadávek jsem se dozvěděla, kolik Maty nedonesl úkolů, co jsem nepodepsala a kdy jsem nešla do jaké poradny. Bylo jasné, že musíme něco změnit. Následovala další návštěva SPC. Oproti jasné zprávě z psychiatrie mi bylo řečeno znovu, že Maty patří do klasického školního režimu a že spíše než autismus má dysfázii. Paní poradkyni jsem řekla, že od září chci, aby syn chodil do Montessori třídy. Nesetkalo se to s kladnou odezvou a ačkoli do ní Maty už 2 roky chodí, stále je tato třída dle SPC pro něj nevhodná.

V Montessori třídě to z počátku nebylo snadné, ale díky paní učitelce, která to s Matym nevzdala, ačkoli mohla, chodí Maty do školy rád a už se stále neshazuje. Také jsme si vybojovali slečnu asistentku, ke které Maty přilnul a nazývá ji svojí paní učitelkou. Toto by snad mohl být šťastný konec, ale není.

Dle všech doporučení SPC má Maty individuální vzdělávací plán. Tento rok to vypadá na opakování třídy, protože ani tento individuální plán nezvládá. Čtení mu nic neříká, u počtů trpí. Když udělá v psaní chybu, neskutečně se rozčílí a skučí, že to nedá. Slečna asistentka je pod tlakem, protože od ní paní učitelka očekává, že dohlédne na to, aby Maty dělal pokroky a odevzdával denně práci. Paní učitelka je také pod tlakem, protože SPC chodí na kontroly a chtějí vidět výsledky. Když je nevidí, napadají Montessori přístup k výuce. Je to začarovaný kruh, v němž se moje dítě točí jako nudle v bandě. Slečna asistentka je už vyčerpaná a chce odejít. Už teď to Maty nese jako strašnou věc a opakuje, že to nezvládne a na novou si nezvykne. Prosím, kde v celé této mašinérii je to dítě? Nebo o něj nejde? Opakovaně všude říkám, že si přeji, aby se za těch 9 let školy Maty naučil číst, psát a počítat. O všeobecný rozhled se mu dokážeme postarat jako rodina, myslím, velice dobře a i ve škole mnoho pochytí.  V testech všeobecného rozhledu byl nejlepší z celé školy… Dle odborníků je takový výsledek devítileté docházky málo. O co tady k sakru jde? To si jako systém honí triko, jak skvěle funguje a na jednotlivých dětech ve skutečnosti nesejde? Jaká je budoucnost takového dítěte, pokud nebudeme rozvíjet jeho přirozené talenty a budeme bazírovat na vyjmenovaných slovech a shodě podmětu s přísudkem?

Dejme si malou pauzu…

Tohle je Maty

Kluk, jehož vášní je technika. Ve svých 4 letech opravil první sekačku. Od té doby rozebírá elektroniku a zase ji skládá. Umí opravit kde co, umí sám používat pokosovou pilu. Letos prvně sám pokácel menší strom motorovou pilou a předvrtával motorovým vrtákem díry pro keře. Dva roky úspěšně prodává zcela samostatně vyrobené hnízdící budky pro ptáky. Také se umí báječně postarat o zvířata. Máme kozy na mléko a obstarat vše kolem nich je pro něj hračka. Bezmála všechna kozí krmítka vyrobil zcela sám. Ano i s měřením, řezáním, šroubováním a instalací na určené místo. V současných dnech montuje s manželem nové ploty a odvádí značný kus práce.

Tenhle kluk je už rok pod medikací pro nekontrolovatelné impulzivní chování, ve kterém je nebezpečný pro sebe i své okolí. I tak mívá záchvaty zoufalství, ve kterých nerozumí světu kolem a které končívají agresí nebo útěkem.

Tenhle kluk má potenciál. Takového řemeslníka dnes těžko seženete. Maminko, budu truhlář nebo sedlák. Tak to vidí a v tom je zcela šťastný.

Prosím, proč takovéto dítě chceme trápit vzděláváním a učením něčeho, co nikdy nepochopí a k ničemu mu to nebude? Proč ho chceme ponížit a nechat propadnout? Proč není brán zřetel na opravdové dary tohoto dítěte a ty nejsou rozvíjeny? Proč takovéto dítě nemůže trávit 3 dny v týdnu v chráněné truhlárně a jen 2 dny školou? A proč se k tomu všemu nemohou vyjádřit rodiče, které své dítě skvěle znají a mají s ním za sebou mnoho. Rodiče, s kterými dítě, ať už jakkoli rozhodně, komunikuje lépe než s cizí paní v SPC. Kolik toho vlastně k vzdělávání smí říct samo dítě a kolik rodič? A to, co řeknou… je to vůbec bráno vážně? Bohužel absolutně není! Za nás rodiče i naše děti rozhoduje stát a poradenská centra. Nemáme žádný prostor pro samostatné nastavení vzdělávání svých dětí. Nemáme možnost říct, toto dítě učte, toto klidně vynechte. Snad jen učit je doma, ale jak dlouho, když stejně takovéto dítě nebude plnit státem dané výstupy.

Za mne stát a jeho inkluze selhává! A to nemluvím o absolutním nedostatku asistentů s patřičným vzděláním, nemluvím o tom, že učitelé často netuší a nechtějí tušit, co autismus znamená a obnáší. Často jsou vyčerpaní a vyhořelí a prostě se snaží přežít.

Změní se to? Nevím, jak to udělat a cítím se na to opravdu malá a slabá, ale moje srdce po tom opravdu touží… dejme šanci talentům našich autistických dětí! Jen tak jednou budou přínosem pro společnost a jen tak si i oni budou ve světě, kterému nerozumí, připadat doma.