Těžko říct. Myslím, že se mi nashromáždilo mnoho osobních stresů a potíží. Péče o ležící babičku, manželova znovu se vracející rakovina, syn autista a pocity marnosti z toho, že mi čas a život protéká mezi prsty v té každodenní mašinérii. V té době vznikl tento článek: https://www.venusinsvet.cz/lochneska-jmenem-zivot/
Čas byl rozsekaný na minuty a já strašně unavená. Hlavně psychicky jsem se cítila prázdná a vyschlá. A přesně v té době jsem začala běhat. O tom píši zde: https://www.venusinsvet.cz/beham-jako-zenska/
A pak už se to se mnou vezlo. Z prvních 2-3 souvislých kilometrů běhu se stalo 5, 8, 10, 14. Z běhu se stala vášeň a únik. Běh se stal tím místem, kde mohu být svobodná, nespoutaná, a hlavně sama sebou.
Poznala jsem partu báječných lidí, kteří to mají podobně, dokáží se podpořit a vyhecovat, ale také si sami ze sebe dělat neustále legraci.
Díky za ně a za možnost začít běhat. Děkuji fakt upřímně a ze srdce, protože zítra může být všechno jinak. A tak prostě běž, dokud můžeš. Protože zítřek je vždycky nejistý.
Nejsem v kdovíjaké kondici. Neběhám extra rychle a někdy jsem stále hodně unavená. Zlobí mne záda. Ale po cca 6 měsících pravidelného běhání jsem potřebovala nějakou novou výzvu. Něco, co mne posune o kousek dál a bude motivovat.
První motivace, kterou mi život strčil pěkně rovnou pod nos (fakt to funguje, když něco chcete, dostanete to, tak bacha na to, co si přejete), byla možnost běhat pro jednoho kluka na vozíku a za uběhnuté kilometry mu přispět finančně na nové větší auto. A tak jsem poprvé v životě zvládla uběhnout za měsíc skoro 130 km. Mimo jiné výzva je zde: https://jedenmesicbezce.cz/letni-vyzva-pro-srdcare-2019-registrace/ a končí až v září, takže stále máte celý měsíc prostor na to, nechat se hecnout tak jako já a mnoho dalších.
Druhá motivace se ukázala velice rychle po té první. Závod Zapomenuté hory: http://www.zapomenutehory.cz/ Od té doby, co jsem se přihlásila, se opakovaně podezírám z duševní choroby a bláznovství. Ale zvolila jsem nejkratší trasu 26 km s převýšením 900 m. Pro mne víc než dost a řekla jsem si, že za těch 12 týdnů to prostě natrénuji. Jenže jak? Nemám s takovým závodem žádnou zkušenost. Nepočítám-li to, že v terénu běhám u nás stále. Začala jsem běhat kopce, ale nemělo to hlavu ani patu. Volba byla jasná. Potřebuji trenéra. Potřebuji někoho, kdo mi řekne kolik, jak a kde. A tak jsem začala hledat a našla: https://www.bezeckyplan.cz/ Pak už to šlo ráz na ráz a mé první tři tréninkové týdny jsou naplánované.
A že se bojím, zda to zvládnu, o tom není třeba vůbec psát. Bývám utahaná z péče o rodinu, hospodářství i domácnost. A pak 40 let věku a 4 porody také udělaly své. Už nejsem ta mladá divoška. Ale cíl je daný a noha nakročená. Necouvnu a snad zdraví a štěstí dovolí a já dokáži natrénovat a závod uběhnout. Cíl je nevelký. Závod si užít a zvládnout ho do 4 hodin z 8hodinového limitu.
A tak jsem se rozhodla, že třeba někoho pobaví sledovat moji přípravu tady na mém blogu. Protože humorné to bude určitě a když mi dojde humor, a vím, že se to stane, je dobře vědět, že to, co děláte, Vás přesahuje a že jste třeba někomu motivací, aby to nevzdával a měl své sny a cíle.
Tak prostě běž!
P.S.: Jinak tenhle super chlápek z odkazu dole, otevírá v září další bezplatný běžecký kurz pro začátečníky. A 100% Vás rozběhne! https://www.prostebez.cz/edablog/kurz/
