Matka bez ambic!
To, že jsem matka bez ambic, jsem se dozvěděla při jedné návštěvě PPP, když jsem paní magistře vysvětlovala, že můj cíl v práci s dětmi není plnit výstupy, ale vychovat slušné, soběstačné děti, které se o sebe umí postarat.
„To tedy nemáte velké cíle,“ řekla ona a tvářila se, jak špatná jsem matka.
Cestou domů jsem to obrečela. Pocit marnosti zaplavil každou moji část. Pocit, že možná opravdu jsem špatná matka, když mi nevadí trojka na vysvědčení a potrhlost mého dítěte. Že jsem špatná matka, že nenavštěvuji více poraden a odborníků, kteří by jistě vyřešili neposednost mého syna. Den jsem měla černý a smutný.
S odstupem času si uvědomuji, že být dobrá máma je pro každého něco jiného a na paní magistru se už nezlobím.
Já nemám problém s dítětem, které nebude chtít studovat, ale bude mu milejší sport, ani s dítětem, které prostě zajímá řemeslo. A kdo se bude ptát, jakou jste měli známku z diktátu v páté třídě?
Myslím si, že pro mé děti bude důležité, zda se umějí omluvit, zda znají hodnotu peněz, zda jsou ohleduplní a samostatní, praktičtí.
Proto si moje děti často dělají snídaně sami, proto umí od 5-6 let zatopit v kamnech, udělat salát, uvařit polévku nebo upéct bábovku, pohlídat mladšího sourozence, zašít si díru na teplácích.
Nikdo nevíme, jak dlouho tu budeme. Ani já jako máma nevím, kolik času s dětmi budu smět zůstat. Život je nepředvídatelný, a proto mi samostatnost a určitá míra praktičnosti přijde důležitější než to, jak rychle to jde dítěti ve škole.
Možná mířím málo vysoko, ale chci laskavé a samostatné děti. A paní magistře a vůbec nám všem moc přeji, abychom se ve svém životě setkávali s dospělými, kteří takoví jsou. Protože takové dospělé máme v životě rádi, bez ohledu na to, jak úspěšní se jevili školnímu systému, bez ohledu na jejich prospěch.
