Říká se, že chybovat je lidské a odpouštět božské. Všimla jsem si, že mám jednu nešťastnou vlastnost.
Otáčím se. Otáčím se a málo se dívám před sebe. Málo si uvědomuji den, který právě teď probíhá, den, ve kterém právě žiji. Uvědomuji si, že se otáčím, abych se znovu a znovu vyplísnila za své chyby, přešlapy, co se staly před lety, za ten kus dortu, co jsem včera snědla, za ten křik na děti pro nepořádek v jejich pokojích, za to, že jsem porušila slib, za to, že … mohla bych pokračovat. Kdybych na svoje místo dosadila svou nejbližší kamarádku, jistě bych ji opakovaně ujistila, že si má odpustit, že důležité je, co udělá dnes.
Jak je možné, že sobě je člověk přísným soudcem, přestože k druhým umí být tolerantní, chápavý a odpouštějící? Jak je možné, že mám jeden přísný metr na sebe a laskavý na druhé. Je to snad dané tvrdou výchovou, dost možná jsem jako dítě byla utvrzována v tom, že každá chyba se trestá. A tak se mi někdy stává, že řídím auto svého života s hlavou otočenou zpět a je jasné, že pak přicházejí nepěkné nehody, zranění a zbytečné utrpení, kterému jsem se mohla vyhnout.
To si pak říkám, neotáčej se! Dívej se vpřed, i bez otáčení se a bez rochnění se ve svých chybách se z oněch chyb mohu poučit. Nelze se stát lepším člověkem s hlavou otočenou zpět. Lze to jedině s vědomím, že nový den je nová šance.
Učím se tedy jednat sama se sebou jako s nejlepší kamarádkou. Dávat si stejnou podporu, stejné odpuštění, být k sobě stejně chápavá a nekritická a mít se ráda bez výhrad. Přesně tak jak mám ráda svou kamarádku.
S mojí nejbližší kamarádkou Hankou se známe dobrých 25 let. Nevzpomínám si, že bych ji kdy soudila, nebo si o ní myslela, že je tlustá, nebo že bych si kdy myslela, že se měla rozhodnout jinak, že bych soudila její výchovu dětí, jídelníček, názory, postoje … nic z toho! Takže konec otáčení se, soudů a drsné kritiky.
Zkuste jít rovně po cestě a neustále se otáčet. Začnete klopýtat, a když půjdete dlouho s hlavou otočenou zpět, dříve či později sejdete ze své cesty. A přesně to se začne dít, když půjdete svým životem s neustálým připomínáním si toho, co bylo, toho, co jste měli udělat jinak, toho, kde jste selhali. Vím, o čem mluvím, neustále se učím dívat se vpřed. Včerejšek je mrtvý, zítřek nejistý. Jediné, co máš, je dnešek. V jednom dni se rodíme, v jednom dni umíráme, v jednom dni můžeš změnit svět. Každý den má totiž dost svých vlastních starostí a není důvod táhnout žok těch umouněných šutrů z minulosti. Neznamená to, že se nemáme poučit, že máme přecházet nutnou potřebu změny svých postojů, že se máme chlácholit a líně a spokojeně hnít ve svém bahníčku, protože se přece máme rádi. Znamená to jen neplísnit se a nechovat se k sobě jako k nepříteli, nebo ještě hůře.
Naše hodnota se neodvíjí od našich chyb v minulosti, ale od toho, zda se nevzdáváme, pracujeme na sobě a zda jsme ochotní růst.
Říká se … miluj hříšníka a nenáviď hřích. V tom je asi celé to kouzlo. A tak i když jsi včera chyboval, už se neotáčej a dnes se rozhodni lépe.
Pouč se ze svých chyb, ale NEOTÁČEJ SE! A nezapomeň, že jsi dostal do vínku kompas pro svou cestu životem. Je to SVĚDOMÍ. Vždy nám jasně říká, které rozhodnutí je správné. Je třeba dát svědomí prostor, neumlčovat ho a hlavně umět jeho hlas poslechnout. Pokud se to naučíme, naše otočení se, pokud už se otočíme, bude méně bolestné.
Dnešní den je tvoje šance!
