Jedno přísloví říká – pouštěj svůj chléb po vodě, po mnohých dnech se k tobě vrátí. Možná to zní nesrozumitelně, ale je v tom velký kus moudrosti.
Také se někdy ptáte, zda být štědrý a laskavý k druhým, v době celonárodní a dost možná celosvětové nenálady, deprese a lhostejnosti, dává smysl? Zda bychom spíše neměli šetřit své zdroje a své síly pro sebe, zda není lepší se jednoduše řečeno starat o sebe a druzí nechť dělají to samé?
Ano, i na mě doléhá rok podivné izolace, i já se cítím vyčerpaná a někdy naprosto marná ve svém konání. Mívám pocit, že nerostu, nikam se neposouvám, že selhávám jako máma, manželka. Že občas nevím, kterým směrem jít a všechno mi přijde tak nějak marně nejisté. Když opomenu pohyb, který považuji za obrovský zdroj zklidnění a duševních sil, je tu ještě něco, co mi nepřestalo dávat smysl a věřím, že ani nepřestane. Je to všímavost k druhým, laskavost, štědrost, ochota být tu pro druhé i když sama cítím, že bych potřebovala oporu. Nejde o sebezničující dávání, ale o dávání, jež přináší radost a pocit hlubokého smyslu.
Tím se vracím k názvu této úvahy. Co tedy znamená pouštět svůj chléb po vodě. Představuji si to jako dělení se o své zdroje a nemyslím nutně finanční, i když i to k tomu může patřit. Ulamování ze svého chleba a symbolické hození do proudu vody, která ho zanese neznámo kam. Laskavost plodí laskavost a štědrost rozněcuje oheň další štědrosti a tak se stane, že Vaše drobná laskavost bude symbolickou vodou odnesena daleko od Vás a zplodí vlnu mnoha dalších laskavostí. Už ta nejlevnější laskavost – úsměv – dokáže proměnit den z černého na zalitý sluncem.
Přísloví také říká – po mnohých dnech se k tobě vrátí. Mám pocit, že to zažívám stále. Nikdy jsem nedala nic, co by se mi mnohonásobně nevrátilo. Někdy se cítím zavalena laskavostmi, o kterých netuším, jak jsem si je zasloužila. Kde se vzaly. Někdy mi píší cizí lidé, že jsem je motivovala, nebo povzbudila, jindy se mi za dveřmi objeví drobnost od sousedů, dostanu nečekaný balíček, podporu od kamarádky, přijede návštěva,co mi vlije nový život do žil, cizí člověk mi nabídne pomoc, úsměv pod rouškou ve frontě u pokladen, nečekané obejmutí, dárek od našeho starosty, nebo se na účtu objeví finance se kterými jsem vůbec nepočítala. Svým chováním a přístupem tvarujeme svůj svět, své okolí. A že někoho budeme dráždit? Určitě bude. Ale nenechte se tím odradit! A ještě jedna věc, nikdy nejsme tak chudí, abychom nemohli být štědří. Vždy máte co dát!
Uvědomuji si, že laskavost a pružné srdce, otevřené lidem kolem, je to, co mi umožňuje neztratit se v téhle divné době. Říká se, že když můžeš, tak musíš. Často si na to vzpomenu, když někdo potřebuje moji pomoc.
Nedávno jsem běžela za tmy a nahlížela do oken rozsvícených chalup. Nikdy dříve jsem si nevšimla tolika televizí s tak velkou obrazovkou. Pomyslela jsem si, že místo zvětšování obrazovek je třeba zvětšovat svoji laskavost k druhým lidem, zvětšovat soucit, vnímavost a svou ochotu nikoho nesoudit a to není snadné. Stojí to však za tu námahu. Budovat, nikoli bořit. Nikdy nevíme, co druhý člověk prožívá, má za sebou … tvrdý soud je vždy snadný, ale ublížíme jím nejvíce sobě. Učím se to a kdykoliv ujedu ve svých soudech, cítím ten propad v sobě samé.
A tak pusť kousek svého chleba po řece života už dnes a neboj se o něj, nezchudneš tím! Možná to bude trvat mnoho dnů, ale jistě se k Tobě tvá investice vrátí.
Budu vděčná za sdílení Vašich zážitků z návratů Vaší laskavosti zpět k Vám. Protože přesně takové příběhy nás motivují, nevzdávat se konání dobrého.
