Předávání čepiček, verze neoficiální, pocitová

No ano, čeká nás ještě oficiální článek, oficiální verze, ale všechno hezky postupně.

Dnešní ráno 30. 12. 2019 bylo zvláštně ucourané. Bylo mi divně od žaludku a přišla jsem si jako zmlácený pes. No já vím, nikdy jsem nebyla pes a už vůbec ne zmlácený, ale tak nějak si představuji, že se musí to nebohé zvíře cítit. Nohy jsem šourala po domečku a říkala si, že to jsem tedy ve formě na ten dnešní velký den, ve kterém se chystám předat 122 čepiček v Pardubicích v onkologickém centru Multiscan. V noci se děti domluvily, samozřejmě v uvozovkách, a co 2 hodiny mě někdo z nich vzbudil. Byla to prostě pravá a nefalšovaná noc plná vášní. Mělo to své výhody. Když jsem takto vyřízená, nastavuji se na úsporný režim. To znamenalo dnes jediné. Na trému z předávání čepiček není energie. Páni, že by i na zmláceném psovi bylo něco pozitivního… hmm, to už je vyšší duchovní praxe, ale kdo ví. Každopádně ráno ze mě úplně opadl stres. Po poradách jsem si oblékla pestré šaty v kombinacích červené, které mám moc ráda. Jsou to jediné šaty, které mi v celém mém životě koupil muž. Takže srdcovka stejně jako těch 122 čepiček pečlivě poskládaných a nachystaných už z předešlého dne. 

Usedám do auta a skláním hlavu v tiché krátké modlitbě. Je námraza a necítím se dnes vůbec dobře. Kéž jsou cesty bezpečné. Jen pár slov a pocit propojení všeho se vším přichází bezmála okamžitě. Cítím se klidná a vyrovnaná jako dlouho ne. V srdci je hřejivý pocit tepla. No jo, zní to děsně přehnaně. Já vím, ale co mám napsat, když přesně takhle to cítím. Jsem už dost stará na to, abych nehrála hry a nedělala ze sebe někoho jiného, než jsem. Tak nějak jsem se stala obdivovatelem pravdy… i té, co vyznívá drsně a těžko se přijímá. Pravda je nakonec to nejvíc… nejvzácnější hodnota v našich životech. A kdykoli zalžete, sobě nebo druhým, něco uvnitř vás v bolesti zemře. Když člověk lže často, nic z něj nezůstane… tak to je. Takže ano… EMOCE… patří ke mně a když píšu, vynořují se se samozřejmostí sobě vlastní.

Vyjíždím, tady u nás je trochu ledovka, ale stačí se překulit přes kopce a dostávám se na suché krásně sjízdné silnice. Provoz je celkem velký, ale já si cestu autem kamkoli – pokud jsem v autě sama, což je dost vzácné – opravdu užívám. Pouštím si hudbu a … a zpívám… a zpívám nahlas… což z logických důvodů, mám-li spolucestující, opravdu nemohu. 

Cestou vzdávám hold navigačním systémům v telefonu. Ač Pardubicemi nepolíbená parkuji u areálu pardubické nemocnice zcela neomylně na první pokus. Jo! Jsem dobrá. No vážně jsem se takto pochválila   Nemám problém řídit 300 km, ale hledat cokoli ve městech, které vůbec neznám, to je pro mě pořád stres. Takže se vážně raduji, že to dávám na první pokus, žádné bloudění, otáčení ap. 

Je krásné počasí. Celou cestu mě slunce přes sklo okénka ohřívalo. Byla jsem jak dítě v inkubátoru. A tak vystupuji, přes ramena si přehazuji jen háčkovaný velký šátek a s překvapením po chvilce chůze zjišťuji, že 120 čepiček přece jen něco váží. 

Onkologické centrum Multiscan je nový pavilon a v areálu nemocnice úplně září. Myslím na to, že je to alespoň malá náplast pro pacienty, že se mohou léčit v hezkém důstojném prostředí, které stále ještě voní novotou. Můžete se podívat sami!  https://www.multiscan.cz/

Vcházím na recepci a ptám se po paní vrchní Mgr. Barboře Švédové. Jsem zvědavá, jaká bude. Po telefonu to byla velice milá, spíše mladší žena. Když jsem s ní mluvila a říkala jí o svém plánu s čepičkami, řekla jsem, že je to plán možná trochu naivní… přerušila mě a řekla – když chcete konat dobro, není žádný plán a nápad naivní… tahle myšlenka mi zněla v uších celou dobu a myslím, že jsou to slova, na která nezapomenu celý život. Vida, jak málo stačí, abychom někomu dodali kuráž a změnili mu pohled na jeho nápady. Tak tedy… jaká bude?

Vyjíždím do 4. patra a mám pocit, že jsem první, kdo se po této budově pohybuje. Tak nezabydleně a nově všechny prostory působí. Dveře se otevřou a stojí tam žena odhadem mého věku, s jemnou tváří, štíhlá, až křehká s krásným úsměvem a očima anděla. Tisknu jí ruku a když říkám, že jsem se těšila, jaká asi bude a také, až ji poznám, nekecám, a to ani maličko. 

Usazuje mě do sedačky v prostorách budoucího ředitelství. Prý jsem jedna z prvních návštěv, co sem vkročila. Dostávám čaj a ochutnávám laskominu z překrásné bonboniéry. No jo, čokoládě já nikdy neodolám. 

Náš rozhovor probíhá tak nenuceně a samozřejmě, že mám pocit, že věci se opravdu nedějí náhodou a že tuhle krásnou ženu musím dávno znát. Znáte to, někoho potkáte a rozumíte si, jak byste se dávno znali. Přesně ten pocit to byl. 

Vyprávíme si a já vyprávím, jak vznikl nápad s čepičkami, vyprávím, kolik žen se zapojilo a že je to pro mě důkaz, že dobro, ač je tišší, vyhrává. Nemohu jinak, ale vyprávím o běhání, o naší běžecké skupině, o běhání pro nemocné děti a o tom, že je třeba si dobra všímat. 

Paní vrchní mi říká, že je to přesně to, co jejich pracoviště potřebuje. Nějakou drobnost, která vyplní hluché místo mezi pacientem a lékařem. Místo, které se ze všech sil snaží vyplnit sestřičky, ale i ony mají své limity. Čepička se tam může stát projevem zájmu, protože ve zdravotnictví není nic snazšího, než mít pacienta jako jednoho z mnoha dalších a osobní pozornost se snadno vytratí v únavě a častém vyhoření zdravotnického personálu. Mám radost. Zdá se, že čepičky mohou a budou plnit své poslání. 

Paní vrchní však také říká, že celá akce vyžaduje spolupráci oddělení pro styk s veřejností, tedy Public relations. Znamená to, že oni si soukromě dar nafotí, a také mě znovu osloví k sepsání oficiálního článku pro stránky Multiscanu. Takže to, co čtete, je jen a pouze neoficiální pocitová verze. 

Loučíme se a já odcházím minimálně o 10 kg čepiček lehčí. Mám doslova pocit, že se vznáším, jsem šťastná. Moje problémy se zdají nicotné a věci najednou dávají hlubší smysl. Je to prostě tak, je-li ti život těžký, pomáhej druhým a přijde úleva. Zastavuji se ještě pro malý nákup a všímám si u obchodu starého pána, který je tam každý den. Tedy kdykoli tam jdu nakoupit, postává před obchodem. Je to tichý starý muž. Nikdy jsem nezažila, že by si o něco řekl, ale myslím, že nemá domov. Pokaždé mu kupuji něco k jídlu. Stejně i dnes. Má překvapivě laskavý a jemný hlas a bystré oči. Děkuje a přeje mi hezký nový rok. Cesta domů je pak už bezmála pohádková. Slunce se pozvolna zanožuje za obzor a kouzlí neskutečnou podívanou. U cest stojí auta a fotí. Ano, nejde jen tak projet, když se promítá ten úžasný přírodní film. I já zastavuji a vystupuji do mrazivého větru a cítím znova to požehnání, že mohu žít na tak překrásném místě. 

Dnešek byl pro mě hluboký a silný den a těším se, až vám budu moci zprostředkovat i oficiální verzi z předávání a moje srdce doufá, že za rok navštívím tuto kliniku s dárkem znovu.

Takže co mi dnešek dal, pokud bych to měla shrnout jednou větou? Dal mi naději a víru a znovu připomněl známý pocit, že náhody neexistují!