Někdy sleduji maminky v okolí jak zoufale chrání dítě před deštěm, nepohodlím, větrem, blátem, pádem na kolena a říkám si, zda nejsem příliš drsná máma, když toto všechno považuji za normální součást života a hlavně dětství. Myslím, že děti mají zažít jaké to je, když mají mokro v botách, jaké to je když už bolí nožičky, když mám hlad a když je mi zima a že odřené koleno se zase zahojí. Myslím, že děti potřebují všechny tyto věci k tomu, aby věděly, že život není jen teplo, a komfort. Aby se uměly překonat a sebezapřít, když budou jednou chtít něco dokázat. Aby se nebály skutečného, reálného života, který tam venku je.
A pak vidím toto…absolutní dešťové štěstí té nejmenší a vím, že to je ono. A i když byla po hodině v dešti studená a mokrá byla šťastná. Byla u sázení malin i rybízů, zastavila se u naší kozy a upadla do bláta, proběhla louže a zkoumala své ubahněné ručičky. Vše srovnalo teplé a suché oblečení a 20 minut v teplé náruči u kojení. Mamky, déšť vaše děti nezabije! Vážně ne! Tak jim ho dopřávejte a nevychovávejme prosím generaci fajnovků, kteří se děsí každého nepohodlí! A pokud to tak cítíte, pošlete to dál…dost se na to totiž dnes zapomíná
