Tréninkový den 6-10/týden 2.

Statistika tohoto týdne: 43,1km, 15615kcal, 117258kroků, 166 vystoupaných pater v kopcích.

Jak to všechno začalo najdete zde:
https://www.venusinsvet.cz/jak-to-vsechno-zacalo/

Tréninkový den 6./týden 2.

Dnes se mi píše těžko. Hůře se mi hledají slova, jsem unavená. Tohle je prostě klasický premenstruační týden. Jasně můžu o tom mlčet a tvářit se, že menstruace neexistuje, že se mnou nic nedělá a klidně se můžu tvářit, že jsem chlap. Ale mě tyhle podivný hry na korektnost fakt nebavěj. Takže ano, tenhle týden pro mě bude náročnější než jiné. To, co bych potřebovala, by bylo ticho, dost spánku, knížky, muzika a sem tam sklenička nějakého toho výběru z hroznů. Ale co už. S velkou rodinou a tím vším kolem stejně nemám šanci. Takže se snažím alespoň trochu ubrat a stále si připomínat, že nepolezu po čtyřech věčně, že ta vlna mě sice hodí dolů, ale pak zas vynese nahoru. 

Jak na potvoru se na tento týden hlásí jedna návštěva za druhou. Podezírám je, že vědí o mém nespolečenském stavu a chtějí si mě prohlédnout pobledlou a ošklivou. Dnes jsem k rodinné sešlosti měla hromadu administrativy okolo táborů dětí, běhání po úřadech a shánění dočasného rybářského lístku, návštěvu veterinární ordinace atd. K běhu jsem se za hrozivých bouřkových mraků dostala až ve 20.15. V plánu bylo 2 km volně, ABC, 5×100 m rovinky, úseky do kopce – 6×50 m (mezikus 100×150 m), 2 km volně. Hmm, jenže já to popletla, a tak jsem si místo něco přes 6 km dala 8. První km jsem trpěla jak pes. Pořád jsem si opakovala, že malé kroky, malé dílčí cíle mě posunou vpřed… pak to ze mě spadlo a začalo mě to bavit. V rytmu hudby jsem si vrtěla zadnicí a poskakovala, jako kdybych se dočista zbláznila. A fakt jsem na chvíli zapomněla na všechny starosti. Třeba i na hrůzu, kterou si nosím pod srdcem, že nejmenší dítě vykazuje autistické znaky a že se nedokážu starat o autisty dva. Ale třeba jí z obav jen více pozoruji. 

Užívám si běžeckou abecedu na ovále a báječně mi to utíká. Už je skoro tma, tak ještě honem nařízené úseky do kopce. 6x vybíhám kopec vedoucí z oválu k silnici, při 5. výběhu už mi stehna slušně hoří. Ale vlastně je to celkem příjemná bolest. Asi mám sklony k sadismu   Je to druh bolesti, který se mísí s pocity štěstí, že jsem dnešní trénink dala, přes absolutní odpor k jakékoli aktivitě. Také je to bolest, která umí přehlušit bolest srdce, která nevyhnutelně přichází, pokud jste kdy milovali. Všichni ji známe v různých podobách. 

Dnes jsem si uvědomila, že jsem nebyla až tak vyčerpaná fyzicky jako psychicky a s tím si běh umí parádně poradit. Domů dobíhám osvěžená a je mi o hodně lépe než před vyběhnutím.

Co mě ale hodně vzalo, je to, že poslední kousek krtkova dortu zmizel… fakt! Spokojím se tedy s tvarohem, uspím nejmenší a ve 23.15 padám do peřin a okamžitě usínám.

Tréninkový den 7./týden 2.

Od rána mám uklízecí záchvat. Klasické hnízdící pudy, které mě sejmou pokaždé, když se blíží mé dny. No ano, tento týden o tom asi budete číst pořád. Co nadělám. Takže hned ráno dost razantně vysvětlím dětem, že tento dům není jen domov můj, ale i domov jejich. Jsem jedovatá jak stará kobra, a tak nikdo nezkouší odporovat. Naši vitrínu s hrnky a skleničkami označuji za plesnivé a smrduté místo a velmi znechuceně pověřuji nejstaršího syna vymytím skříněk s talíři, sklenicemi a hrnky. Ksichty tentokrát ani nezkouší. A pořádně, dodávám… co si myslíš, když budeš všechno jenom občůrávat, nikdy si nezískáš ničí důvěru. Chudák… No jo, mami, já vím, mručí s hlavou ve skříni. Amálka celkem bez řečí navrhuje, že vymyje a přeskládá spižírnu. No sláva, říkám nadšeně… to se mi líbí. Sama umývám lednici věčně ocmrdanou od mléka. Jen autista vzdoruje jakékoli snaze o zapojení a s nohama na stole mi ukazuje vztyčený prostředníček. Nereaguji, stojí to moc energie, a tak ho nechávám. Dvouleťačka se přehrabuje v koši a vyndává vyhozené ,,dobroty“ z úklidu lednice. Ani zde neprojevuji žádné emoce a jen jí chladně a bezcitně beru z rukou pracně vydobyté poklady. Řev, pronáším, něco jako, že ji chápu, že se zlobí a dál to nekomentuji. Pomíjivost těchto uklízecích akcí je jasná každé mámě a za pár dní, jako by se tu nic nestalo. Každopádně teď to vypadá hezky a čistě. 

Běžecký plán na dnešek velí 6 km na pohodu. Myslím si, jaká to bude hračka, ale opak je pravdou. Vymyslela jsem si, že poběžím do sousední obce na zmrzlinu a rodina tam za mnou přijede autem a pak mě vezme domů. Vybíhám. Jsem fakt vyšeptalá a protivná i sama sobě. Jsem ráda, že budu chvíli sama. Jde to ztuha. Špatně se mi dýchá, je horko a nad hlavou se stahují těžké bouřkové mraky. Srdce mi buší neobvykle divoce a fakt se musím překonávat. Říkám si, že je to jen trénink, že ho dnes prostě odšourám, že to nevadí, ale hlava si jede svoji a stále se jí daří vyhrávat. Zděšeně zjišťuji, že mě dojíždí na kole náš autistický syn. Ach ne.… to mi chybělo. Kurňa jsem tak negativní, a přitom je to celkem pozitivní situace. Tedy opomenu-li, že odmítl jet autem, protože má konflikt s mužem a že já jsem chtěla klid a ticho. 

Když dobíhám do Lichkovského dvora, jsem naprosto splavená a vyflusaná. Tenhle běh mi vůbec nesedl. A zmrzlina už není, stihly ji ještě děti. Já už ne. Jo, kdo pozdě běhá, zmrzlinu si nedá. Prostě ji už mají vytočenou. Tak alespoň nealko a korbáčiky. Jak vidíte na fotografii, opravdu moc mi to sluší a vzbuzuji nesmírný zájem. Zvláště po oblečení staré podšívky ze starého kabátu, kterou mi muž vyndává z auta, protože fouká a mně je najednou hrozná zima.

Tréninkový den 8./týden 2.

Dnes je v plánu 8 km, v nichž je běžecká abeceda a 6×150 metrů rychlých rovinek. 

Od rána mám celkem slušnou hladinu energie, za což děkuji nebesům, protože musím připravit dům na návštěvu rodiny z Austrálie, a ještě tu mám několik mís ovoce, které je třeba zpracovat na marmelády. Takže ve snaze stihnout co nejvíce, mám v celém domě jak po výbuchu. Poklízím police, utírám prach, což vyžaduje vše sundat a zase vrátit. Na mlýnku melu aronii, otlučená jablíčka nevhodná k čemukoli jinému, rybíz. Ještě, že mám tu zástěru. Já šmudla bych měla marmošku určitě i za ušima. Manžel, když mě viděl v šatech a zástěře – miluju totiž šaty všech druhů a barev, pronesl, že mi to sluší. Bude to asi takový ten pocit bezpečí vyvolaný návratem do starých časů našich babiček. Obávám se, že s tím, jak jsem vypadala, ta pochvala nemohla mít lautr nic společného. Byla jsem totiž upatlaná, zpocená od rozpálené plotny a vyvařování sklenic. Nicméně spižírna se plní, a to fakt dost miluju. A v zimě jsem celá hrdá, že baštíme letní dobroty z vlastních zdrojů a považuji je i za nejhezčí dárek pro kohokoli, kdo přijde. A když chci rozdávat, musím kumbálek nacpat pořádně. 

Také jsem se zasekla u sousedů z Prahy, co sem jezdí na prázdniny. To jdete jen na otočku a než se rozkoukáte, máte v sobě 2 točený piva. Takže nabírám skluz v časovém harmonogramu. Ale je to fakt dost příjemně nabraný skluz. Pokecat s ženskýma a jedním právníkem nad věcí, je relax pro moji někdy ustaranou mysl. 

Vybíhám až po 19. hodině. Po prvních 2 km potkávám sousedku… je pobledlá a smutná. Zastavuji, hodinky si dávají stopku, vypínám sluchátka. Ahoj Zuzko (jméno bylo změněno), jak se máš? Záplava bolestivých slov až překvapí. Usměvavá žena, na kterou každý valí své problémy, žena, která se trápí i s mužem, se kterým žije. Poslouchám příběh o neúctě, ponížení a pocitech zrady. Poslouchám a říkám si, když žena cítí, že není ctěna a milována, má s hlavou vztyčenou odejít. Zvláště, když je jasně patrné, že je pro svého muže jen věc, služebná a dává jí to opakovaně najevo. Jak není ve vztahu láska a úcta, není důvod zůstávat. Ráda bych ji objala, ale plot nás dělí stejně jako škarpa, na jejímž kraji postávám. Alespoň pár účastných slov a vybíhám dál. Hodinky mi bzučí na zápěstí a já se rozhodla, že se na ně budu dívat co nejméně. Někdy mě dokáží slušně stresovat. Dobíhám do sousední obce a sbíhám na místní ovál. 

Nikde nikdo. Tak to mám ráda. Po prvním okruhu se vypíná muzika, baterie jsou vybité. Zbytek běhu poslouchám svůj krok a dech. Vlastně se mi to docela líbí. Zdá se mi to nebo mi vrže ramenní kloub? Určitě se i to jen zdá. Však jsem mladá holka. Ve dvaceti bych tohle nedávala. Ale teď ve 40 letech… takže je jasné, že mladá jsem teď. Konečně jsem v tom správném věku. U šesté rychlé 150metrové rovinky se musím hodně hecovat. Stehna celkem pálí a srdce mlátí jako blázen. Přistihla jsem se, jak si u poslední rychlé rovinky představuji sebe v cíli závodu, na který se tu tak těžkopádně snažím připravit. A ta představa byla fakt sladká a dojemná a najednou tam byla ta šestá stopadesátka. Teď ještě 2 km domů a můžu si dát svůj oblíbený tvaroh. Dnes třeba přidám jablka a ořechy a trochu arónie, co vytrhne mě z agónie. 

Přibíhám domů a prchám do sprchy, venku je dusno a já jak splavená kobyla. 

Pro tenhle pocit hrdosti, že jsem to zvládla, pro ten si vlastně pokaždé běžím. Stejně jako pro ty chvíle, kdy jsem sama se sebou a sama se sebou mohu mluvit. Jo, fakt já si se sebou většinu běhů slušně pokecám. Poptám se Venuše, jak se dívá na to či ono, co vlastně chce a co nechce a taky se jí často ptám, zda je na sebe hodná. To jí totiž moc nejde!

Tréninkový den 9./týden 2.

Dnes je v plánu klidných 8 km, na které se docela těším. Žádné rychlé rovinky, ani výběhy kopců. V zadání je pouze zvlněný terén. Hm, tak to taky fakt není problém. Tady je problém běhat po rovině. Delší úsek než 2 rovné km tu člověk stejně nenajde. Dnešní den mi začíná ráno už po 3. hodině. Do snu se mi ozve – mami, mě bolí bříško – co? Kdo? Sedám si ještě spící v posteli a slyším manžela, jak chladnokrevně odpovídá, ať se jde malá vykakat. Je ucpaná, jako vždycky, říká mi klidně a otáčí se na druhý bok. Hm, asi jo… okamžitě znovu usínám. Trvá to jen pár minut a slyším – tak jsem trochu kakala – no sláva, pomyslím si a vstávám, abych ji uložila zpět do postele. Nechtěně bouchnu dveřmi, čímž budím nejmenší dítě. Mrzutě se šourám zpět do postele s tou malou pijavicí v náručí. Saje jak o život a vypadá to, že nejedla spoustu hodin a ne čtyři. Už nemůžu spát. Jsem vybuzená a myslím na bolavé bříško v sousedním pokoji. O hodinu později kolem 5.15 vstávám a jdu se podívat vedle. Podlaha je celá pozvracená a malá je bledá jak smrt. No to nám ještě chybělo. Zítra mají děti nastoupit na příměstský tábor a já mám podepsat čestné prohlášení, že jim nic není a že nepřišli do styku s infekční nemocí. Je jasné, že toto moje svědomí nedovolí. Dost na jeho hlas dám, i když soused mi říká tak je tam dej se svědomím špinavým. Možná to má být žert, ale já jsem fakt na prášky. Autista má jet na svůj první tábor. Miluje rybaření a já mu sehnala rybářský příměstský tábor. Měla jsem fakt radost a on ještě větší. Když jsem mu dopoledne řekla, že nemůže odjet, že pravděpodobně bude mít taky virózu atd., vyházel celý botník, rozbil několik kusů nádobí, převrátil popelnici u domu a pak brečíc utekl a schoval se v houští na zahradě. Chápala jsem ho, ale zároveň jsem nevěděla, jak to vyřešit jinak. Já sama jsem z toho mrzutá, je to skoro 10 tisíc, které už mi nikdo nevrátí. Ale nechci, aby moje děti zkazily infekcí prázdniny jiným dětem, a tak píšu na vedení tábora a děti omlouvám. 

Autista se postupně uklidnil a já se ho nesměle zeptala, zda se mnou pojede na kole, až půjdu běhat. Nech mě – vykřikne a odstrčí mě. Bez tebe se budu v lese bát! Za chvíli se vrací s helmou na hlavě, a tak se převlékám a za jemného deště se vydávám na svou dnešní osmičku. Běží se mi celkem příjemně, jen déšť sílí a sílí. Už to není vlahý letní deštíček. Teď už běžím pod slušnou sprchou. Autistovi to nevadí, říká, že je to dobrodružství a že vracet by se tedy nechtěl. Já si říkám, že teď by se vrátit ještě šlo. Ale neudělám to. Divoška uvnitř se pod palbou dešťových kapek zcela probrala a poťouchle mě hnala vpřed a nutila vymetat všechny louže. Mami, ty jsi fakt cvok, huláká Máťa na kole. Já vím, hulákám já na něj. Za okny domů občas někdo odhrne záclonu, aby viděl dva magory lítající v dešti. Zjistila jsem, že tenoučká flísová mikina celkem dlouho nepustí vodu k tělu a také, že i když je mokrá, tak nezebe. Jen tedy dost ztěžkla 

Přibíhám domů a fakt se od srdce smějeme, jak nám nejde se svléknout. Motáme se v chodbě a pokoušíme se sloupnout mokré přicuclé oblečení. Tohle jsou ty chvíle, kdy mě napadá, jak báječný by tohle byl kluk, nebýt té autistické kaňky v jeho duši.

Dávám si porci zeleniny s rýží, ale ještě před tím si umíchám trochu těch aminokyselin, protože regenerace spánkem je sci-fi. 

Tréninkový den 10./týden 2.

Dnes je neděle a já mám naplánovaných 12 km běhu. Docela se na ně těším.

Ráno procházím zahradu a svoje malé políčko a je jasné, co bude třeba udělat. Je třeba sklízet zelené fazolové lusky, pokrájet je a plnit mrazák, také nastrouhat hromadu cuket na mrazák. Používám je pak jako základ pod maso, nebo i jako zahuštění do omáček ap. Naštěstí strouhání má za úkol můj nejstarší syn. Sice u toho vyje jak šakal a říká, že už ho hrozně bolí ruce, ale já si myslím, že to dělá celkem rád. Také dýně dozrávají a je třeba naložit beraní rohy a usušit chilli papričky. Také v lednici se chladí dalších 20 l mléka, které je třeba zpracovat. To znamená jen jedno. Většinu dne v kuchyni. Dnes mě to moc nebaví. Jsem ospalá, předešlá noc byla co do času spánku směšně chudá. 3 hodiny 50 minut. Nejraději bych šla spát. Ale to dost dobře nejde. Všechny 4 děti si žádají pozornost a muž je dnes v práci. 7 dní v týdnu sama s dětmi na venkově. Je v tom kus kouzla i kus osamělosti. Ale mám skvělého muže, který, když přijde domů, tráví s dětmi skoro všechen volný čas. Bez něj bych nejspíš ani žádný deník nikdy psát nemohla. 

Na 12 km vybíhám v 17 hodin. Ještě je dost horko a první 2 km cítím, že intenzivnější trénink je fakt znát. Ale běh si celkem užívám s myšlenkou, že můžu běžet pomaličku, že nikam nespěchám. Stejně mě v hlavě popohání rodina a to, že jim vždy uteču. Přesto je tempo dle instrukcí na tep 145, i když spíše více. Terén je kopcovitý, jak je tu dobrým zvykem. Stále ještě nevěřím tomu, že jednou dokáži uběhnout 26 km přes hory. A že to jednou je už jen za 9 týdnů. Poslední 2 km mě bolí nohy a cítím se unavená. Ale nevzdávám to a dobíhám až před dům. Stop. Sláva, dala jsem to. Je mi divně od žaludku. Nechce se mi uvěřit, že bych tu dětskou virózu chytla také. Většinou ji přečkám bez úhony. Honem obstarávám zvířata a kolem 20. hodiny ukládám nejmenší dítě. Už u jejího kojení je jasné, že budu zvracet. Pak už se to se mnou veze a zvracím a zvracím až do 3 hodin ráno. Krátce po třetí pláče nejmenší a já zjišťuji, že zvrací i ona. Takže až do pondělního rána ji držím v náručí a hlídám, aby nic z vyblinkaného nevdechla. Je pondělí ráno. Můj den volna. Takže to vlastně dopadlo skvěle.

Když mi v noci bylo tak strašně zle, myslela jsem na příběhy lidí z koncentračních táborů. Myslela jsem na to, jak vyhublí, zmrzlí a bez možnosti se umýt nebo zahřát, měli třeba úplavici. Muselo to být strašné a spousta z nich umírala na běžné virové infekce. Někteří to ale všechno přežili. Zvláště silná vůle k životu? Optimismus i v tak šílených podmínkách? Těžko říct, ale mně myšlenky na ně pomohly. Uvědomila jsem si, že o nic nejde, že to za pár hodin odezní, a že další noc bez spánku neznamená konec života. Výzvy, které dnes musíme zvládat, jsou často směšné ve srovnání s tím, co prožívali tito lidé.