Občas mám pocit, že mi chybí láska. Že jí mám v životě málo. Že doslova hladovím po lásce. Slovo láska je dnes často spojováno se sexualitou, nebo vztahy mezi mužem a ženou.
Avšak láska je princip, který se týká každé sféry našeho života. Vážně naprosto KAŽDÉ!
Když zavřu oči, dokážu si ji představit všude a za vším. Třeba i teď, když píšu tento článek, tu láska je. Cítím ji v nápadu napsat na toto téma článek i v hlubokém pocitu, že se o lásce mluví příliš jednostranně. A ona je zatím tak pestrá a barevná.
Žít lásky-plně. Tedy žít plný lásky, být její součástí, vyzařovat ji v běžné každodennosti, v životních zkouškách, ve chvílích, kdy je nám tak prázdno a smutno, že láska je to poslední, co byste dokázali cítit. Při setkání s obtížnými lidmi, při komunikaci s úřady, rozhovorech s dětmi. Při jednání se sebou samým. No ano, není to žádná sranda, žít láskyplně. Přesto si často říkám, že zachumlat se do lásky, obalit se její esencí, je něžný způsob, jak žít v radosti a bezpečí i ve světě, který je plný zmatku, nejasnosti a smutných nálad.
Co by tedy udělala láska v momentě, kdy máte konflikt s někým z rodiny, jak by se zachovala láska, když vaše tělo volá po odpočinku? Nebo co by odpověděla láska na špatnou náladu vašeho kolegy v práci?
Ale vraťme se ke mně. No ano, jsem totiž děsně sebestředná:-)
Takže vážně mám málo lásky? Nebo jen nevidím plnou spižírnu lásky, která mi je celé týdny a měsíce k dispozici. Nejsem já náhodou lásková anorektička? Umím se vůbec lásky řádně nacpat a užít si pocit plného srdce a nasycené duše? Nebo žiji jako člověk, který ničeho nemá dost. Fuj… vůbec se mi nechce o sobě takto přemýšlet. Jenže Věruško… kdo jiný o tobě má přemýšlet, když ne ty sama? Kdo jiný může šmejdit v tvojí vlastní spižírně a prohlížet si vnitřek tvojí duše?
Ne, ne, holka, nikdo tě nespasí. Ani tě nikdo nebude krmit. Už nejsi mimino! Takže pojďme se podívat do mé láskové spižírny. Ano, je plná. A obaly jsou vážně pestré, takže:
*Pusinky od Andělky, její objetí a voňavé tělíčko, co se na mě noc co noc lepí
*Ebinka – kólie, která mě vždy vítá s takovou láskou a intenzitou, že si až říkám, co na mě to zvíře má.
*Maty, prevít a raubíř, který mi občas udělá snídani do postele
*Přátelé, kteří tu vždy jsou. V dobrém i ve zlém
*Běžecká banda, kde se mohu cítit svá a přijatá
*Příroda všude kolem – to je objetí a láska v ryzí podobě (to by vydalo na samostatné psaní)
*Kytička od Amálky – maminko, to je dárek jen tak (tuna nádherných obrázků, že jsou nám stěny malé)
*Knížka od manžela s několika krásnými slovy
*Spřízněná dušička na cestě životem
*Projekt onko čepičky a spousta lásky cizích lidí, kteří ho podporují a dávají mému projektu kus sebe
*Nečekaný balíček od někoho, kdo si na mě vzpomněl
*Novoroční přání ve schránce
*Společné sledování filmu s kamarády
*Nečekané obejmutí (nikoli od Olafa)
*Úsměv cizího člověka
*Rychlá káva s milovaným člověkem
*Čokoláda – ta, co miluji a koupím si ji, protože vím, že ji Věruška má ráda
No není to krásně plná spižírna? Začínám se podezírat ze sebemrskačství. Proč se nenajím, když můžu? Proč raději pláču do polštáře, že mi chybí v životě láska. Snad je třeba více vnímat drobné projevy lásky v každodenním životě, vážit si jich, děkovat za ně a vděčně si uvědomit, že je všeho dostatek. I lásky a dokonce i pro mě. Dokonce i pro Věrušku, která byla vychována k uzavřenosti a nedůvěře v život.
Naštěstí vážně miluji život. Takže úkol zní jasně… když něco postrádáš, stačí se rozhlédnout a někde to tu jistě je. A pak jdi a naber si tolik, kolik potřebuješ, je totiž dost pro všechny. Možná nemáš partnera pro život, možná se také někdy cítíš láskohladově, ale vážně… podívej se do spižírny a jistě najdeš dost kvalitního zobání.
