Statistika tohoto týdne: 40km, 2782kcal, 107607 kroků, 224 pater vystoupaných v kopcích.
Tréninkový den 11
Dnes je divný den. V plánu mám 7 km a 10x 100 m rychlých rovinek. Absolutně netuším, zda dokáži vyběhnout. Po blinkací aférce minulého dne mám žaludek stále poněkud na vodě. Cítím se slabá a unavená. Ale říkám si, že do večera je daleko a já se stejně dříve než večer nedostanu. A tak se snažím dělat ty běžné denní věci, které dělám tak trochu roboticky. Nemusím o nich přemýšlet, je to automat. Podojit, poklidit, ustlat, dát prát prádlo, pověsit vyprané. Co už ale zautomatizovat nejde a nedokáži, je moje autistické dítě, které mě stojí tolik sil, že jsem dnes s bolestí v srdci rozhodla, že kozy musí z domu. Že i když je tahle farmička můj dlouhodobý projekt a sen, i když na tom dřu několik let, musím se toho vzdát. Vzdát, abych měla dost sil na zhoršující se stavy tohohle kluka, co je chvilku anděl a chvilku ďábel. Kluka, který umí být tak milý a kouzelný, že nechápu, kde se v něm bere tolik zloby a destrukce. Je to on, kvůli kterému nejčastěji pláču. Je to on, který mi krade moje sny a vize a tváří se u toho tak samozřejmě, že se ani nestihnu bránit. Zároveň je to on, který má mnoho talentů a nadání, které však jsou mnohem tišší a nenápadnější než jeho projevy násilí a zlovůle.
Stačí malý podnět a vše, co vypadalo jako naděje, zmizí v hustém černém dýmu prázdnoty a zmaru. Dnes Maty jezdil na svém traktůrku – tedy svém – jezdil na našem traktůrku na zahradní práce. Říká o něm, že ho miluje. Je to roztomilé a zvládne s ním i dost práce.
Ale nálady se mění rychle. Stačí moje špatná reakce na cokoli, přehlédnutí něčeho a je z toho záchvat, který rozbourá celou rodinnou pohodu a který mě dokáže zcela zlomit. Dnes Maty uhodil svou sestru. Ví, že ji nesmí bít, přesto to dělá rád a často. Napomenula jsem ho a trvala na omluvě. Pak už to jelo. Rozmlácené světlo u kola, vyházený botník, vysypané odpadky před domem (zrovna, když procházeli sousedi). Házení kameny po psovi i nás. Pláč starší dcery, strach, napětí. Ještě teď po několika hodinách není klid a ozývají se kopance do dveří a zvířecí výkřiky. Sedím a píšu. Vím, že dnes už nevyběhnu. Kupci na kozy se ozvali obratem. Za chvilku by se tu měli ukázat. Je 20.31, žaludek mám stále jak na vodě a brečím. Tohle si žádná máma nevysní. I já snila a sním o šťastné rodině, sním o klidu zdraví pro všechny. Vím, že tohle nemá řešení, že tohle je něco, co nikdy neskončí a pokud ano, tak nejspíš ne dobře. Žiji v neustálém strachu o ostatní děti, stále si hlídám, jak reaguji, zvažuji, co říct a co už raději ne. Snažím se zkrátka předvídat, co která věc může vyvolat a způsobit.
Takže dnes je to den zmaru. Den, v němž selhávám, protože se vzdávám části svých snů a prodávám svá zvířata. Žádné chroupání ovsa a vůně sena v celém domě, žádné sýry. Selhávám, protože dnes nezvládám vypsaný trénink.
A tak se učím si odpustit a přijmout i to všechno neudržitelné a nezvládnuté, co denně zažívám. Prostě selhání je prožitek, který k životu patří.
Tréninkový den 12
Dnes je v plánu to, co jsem nezvládla včera… něco jako, když to nedojíš, nech si to na zítra. Přece to nebudeme vyhazovat! A tak si dnes dle plánu na včera odběhávám 7 (já 8) km a 10x 100 m rychlých rovinek. Stále víc mě baví mít takto pěkně naplánováno, co mám kdy a kde provádět. Prostě je to celé na svědomí toho úžasňáka, co mi to plánuje a když padnu…
Nakonec i ty rovinky běhám s chutí a raduji se, že na nich dokážu pomalu zrychlovat. Dnes se mi povedla nejrychlejší rovinka za 3:15 na km. A nic mě u toho nepálilo ani nebolelo – škoda, že takovou rychlost umím jen na 100 m. Prostě je ten běh super. Protože stále zjišťuji, že a to mi napsal i můj trenér – věk je jen číslo. Já to přece taky vím, ale taky vím, že mě ty 4 děti vzaly hodně šťávy. A ještě vezmou. Ha, otevírám si pivo… dám si jen trošku, když už je tolik hodin a všichni spí, je to šance na maličký pivní relax. Božské ticho, jen šumění řeky pod otevřenými okny. Tohle jsem neudělala hodně let. Sama zásadně nepiji. Tedy ne ze zásady, ale samotné mi to prostě tolik nechutná. Asi mě ten běh kazí. Ale mnohem spíše bych řekla, že jsem díky běhu celkově mnohem odvážnější. Snáze se rozhoduji, méně vysvětluji. Jsem totiž ten typ člověka, co má pocit, že by měl druhým vysvětlovat, proč dělá to, co dělá. Proč se rozhodl tak, či onak. Ale to přece není moje (ani vaše) povinnost. Běh mě naučil být mnohem víc vidět. Tady na vesnici si o mně povídají nejen místní znuděné paničky, ale i mužský v hospodě a někdy je to celkem sranda dozvědět se věci, které jsem donedávna vůbec netušila, že je tak mám, přesně jak v písni NAFRNĚNÁ. A tak tedy jsem víc vidět a je mi to fuk. Je mi jedno, co si kdo myslí a říká. Já vím, možná je to tím pivem, nebo tou pozdní večerní hodinou, nebo tím, že zpracovávám posledních deset litrů mléka od našich koz, protože včera zmizely z našeho života během několika minut. Proto je to moje psaní takové rozplizlé a neučesané. Ale musí být vždycky všechno učesané, čtivé a rádoby dokonalé? Myslím, že ne…
Tak poslední hlt a hurá do venkovních peřin.
Kdo neví, co jsou venkovní peřiny, tak o tom píšu tady: https://www.venusinsvet.cz/jak-spat-venku-a-uzit-si-to/
PS: dnes se na mě usmála paprika z naší zahrádky… nevím, co tím myslela, odmítala komunikovat. Ale radost mi udělala, to zase jo!
Tréninkový den 13
Dnes mi trenér naplánoval 8 km na pohodu. Tyhle dny mám docela ráda, vím, že můžu tupě běžet a nemusím moc přemýšlet, co kdy mám dělat a odběhat. A tak se od rána celkem těším, až se vytvoří okénko a možnost běžet. Často čekám právě na ten moment, kdy si řeknu, že teď je ta šance vyběhnout. Dnes byl den zahradních prací. Hned ráno jsem vytáhla bubnovou a pustila se do sekání trávy. Vypadalo to na chladný den, ale mraky prohrály bitvu se sluncem a udělal se pěkný pařák. Nerada sekám za přímého slunce, přijde mi, že tím ohrožuji nedostatkem vláhy všechny půdní živáčky. Takže jsem z toho slunce moc radost neměla. Každopádně část zahrady je plná nepořádku. Větví, kamenů a navážky, která se dostala na povrch při vyvracení starých pařezů. V této lokalitě se snažím poklidit, což mi ukradne spoustu času, takže kolem poledne končím a mám hotovou jen půlku zahrady. Počkám si na nějaký předdešťový den a pak vlítnu na další část. Mám obecně pocit, že se na tu drobotinu v půdě vůbec nemyslí. Člověk je jednoznačně největší predátor na naší planetě. Není žádný jiný druh, který by dokázal v tak krátkém čase tolik vyplenit zem. Asi svůj mozek a inteligenci nevyužíváme správně.
Včera jsem se také dozvěděla od jedné ze sousedek, že nechápe… že by na běh, a ještě psaní neměla čas a že je vidět, že já ho mám dost. Musela jsem o tom přemýšlet. No asi tak to vidím. Ono máme čas na to, na co ho toužíme mít. To, nač čas mít nechceme, nebo nám nic nedává, na to si ho prostě neuděláme. Neuznávám výmluvu nemám čas. Uznávám pravdu. Uznávám, když někdo řekne, že ho něco nebaví, nezajímá, a proto to nedělá. Zrovna tato paní jde několikrát týdně do fitka a potom sedí s kamarádkami v kavárně nebo u piva. Na to, mohla bych říct já, nemám zase čas já. Ale já říkám, že mi fitko nepřirostlo k srdci a nebaví mě dojíždět. A říkám čestně, že nejsem kavárenský typ. Raději si otevřu víno někde v louce s někým, s kým je mi dobře. Tak to je… čas máme všichni stejný, je jen na nás, kolik a na co ho využijeme. I proto jsem radikálně omezila pobyt na FB. Čas je jednoznačně vzácnost. Žádná z vteřin už se nebude opakovat. Navíc netušíme, jaký bude náš život zítra.
V poledne jsem udělala rychlou dýňovou polévku se smetanou a uložila nejmenší. Usnula okamžitě. Nejstarší syn měl dovolený počítač, který je ve vedlejší místnosti, od místa, kde malá spala. Moje okénko je tady. Rozdávám pokyny, co a jak pro nejstaršího syna a Matyho a Amálku beru na trasu s sebou. Budu klidnější, když budou pod dohledem. Jedou ochotně. Za to je moc miluji. Neremcají a prostě jedou. Trasa na 8 km je důvěrně známá a tak, když by chtěli, mohou se kdykoli vrátit domů. Ale ještě se to nikdy nestalo.
Cesta probíhá celkem pohodově, snažím se běžet pomaličku, abych udržela tepovku na 140, ale stejně je ve finále na 146. Ale z běhu mám příjemný pocit, stíhám si povídat s Amálkou. U cesty se objevil nový památeční kříž. Musíme zastavit a chvíli si povídáme o tom, co se tady dělo při odsunu Němců. Tohle téma mě vždycky sejme. Sejme mě, že pod tlakem se i jinak dobří lidé mohou chovat nevyzpytatelně a zle. A tak se ptám sama sebe, jaká bych asi byla já v té době. Jaká černota mé duše by vyšla na povrch.
Domů dobíhám parádně propocená, a tak hned sprcha a honem ještě nějaké ty domácí práce, než se vzbudí malá. Večer jsme si udělali oheň a jedli u něj polárkový dort. Hm, asi jsme přece jen trochu divní… ale to mě na tom asi nejvíc baví. Mnohem víc by mě děsilo být členem stáda a být stejná jako dav. Stejná jako většina. A tak se snažím dělat všechno, co mě zrovna napadne a nebrat ohled na to, co se považuje za normální. Takže proč ne.… čokoládová zmrzlina a praskající oheň po celém dni práce byly super. Tedy, než nám ji odnesla naše dvouleťačka a odmítla ji vydat zpět. Pak už jsme já a muž neochutnali, vše padlo do rukou čtyř malých pirátů…
Tréninkový den 14
Je sobota 5.15 a já vstávám. Chci mít odběháno brzy ráno. Čeká mě 10 km, 5 rychlých stovek a 6x 100 m výběhy kopců. Dlouho sedím na okraji vany a snažím se probrat a zmotivovat. Pořád přemýšlím, že bych se nejraději vrátila do postele. Jsi blázen? Jako že jsi už 30 minut z postele a teď se do ní vrátíš? Dnes máme odjíždět na dovolenou. Jen kousek přes kopce. Jen hodinka cesty, ale každá změna prostředí mi udělá dobře. Dávno jsme vzdali sny o moři a vzdáleném cestování. Náš autista by takovou cestu nezvládl. Už po pár kilometrech mívám chuť ho vysadit někde u krajnice. Takže volíme krátké cesty a hledáme možnosti, jak změnit prostředí a dopřát něco ostatním dětem. Vybíhám v 5.45. Je podzimní chladno, mrzne mi nos a prsty na rukou. Všude vlhko a mlha. Po prvním kilometru se rozbrečím. Vše na mě padá. Cítím se zraněná a zahnaná do kouta. Přemýšlím, zda některé věci ještě někdy změní směr anebo je lepší je přijmout tak, jak jsou a nechtít nic víc. Přijmout, že některé věci mi nejsou souzené, že už je nezažiji. Tak pro ně alespoň pláču. Je to celkem úlevné a ozdravné. Je třeba svobodně oplakat to, co umírá a nechat to odejít. Vím jistě, že spolu s tím odchází i kus mě samotné. Že se mění to, kdo jsem. Dobíhám na ovál a musím se smát, pod přístřeškem u oválu někdo spí. No snad ho moje funění nevzbudí. Přemlouvám se k první rychlé stovce a pak už to jde ráz na ráz. Baví mě to a cítím se v tom celém tak nějak lépe. 10 dávám za svůj osobní rekord na 10 km, takže radost veliká. Vyřídíme nějaké drobnosti ve městě a pak už jen dobalit, naložit auto, zaopatřit zvířata do příjezdu hlídačů a vyrazit. Jsem plná nadějí a doufám, že se to celé povede a bude to nakonec hezká a povedená dovolená.
Tréninkový den 15
Trénink neděle, jsme v obci Klepáčov cca 800 m nad mořem. Jsou tu úžasné vzrostlé stromy a vzduch voní ještě o kousek víc horsky než u nás. Mám ráda tuhle vůni. Dnes mám mít 14 km na pohodu. Neznám to tu, nevím, kam běžet, a hlavně je to tady jen z kopce a do kopce. Nenašla jsem jediný rovný úsek. Chci běh zvládnout brzy ráno, protože nechci manžela nechávat na děti samotného a taky, když si běh dám hned ráno, mám volnou neděli i pondělí. Prostě těch hodin na odpočinek je víc. A tak v 5.15 venčím psa a v 5.45 vybíhám neznámo kam. Všude je naprosto pusto. Běžím a běží se mi hezky. Plán je, že až budu mít na hodinkách 7 km, otočím to a poběžím stejnou cestou zpět. Trochu se bojím, že zabloudím. Signál tu je hanebný a mapy v mobilu nechtějí fungovat. A tak běžím a běžím… na 6. km je odbočka na Hraběšice. Na hodinkách teprve necelých 6 km, a tak si říkám poběžím dál, když to teď otočím, 14 km to nedá. Přichází dlouhé stoupání. Dávám muziku hlasitěji, kšilt mi brání v pohledu na ten krpál přede mnou, a tak jen mechanicky stoupám a stoupám. Jsem překvapená, že se ani tak moc netrápím, ačkoli krpál se táhne nekonečně dlouho několik kilometrů. Nakonec se otáčím na 10. km zpět. Je jasné, že 20 km až domů ještě nezvládnu, zvláště, když posledních 5 km je opět do kopce. Posílám nesmělou SMS, že jsem se trochu zaběhla a že za 30 minut budu na rozcestí, a to bude akorát těch 14 km. Manžel pro mě vyráží k onomu rozcestí, je to totiž hodnej chlap. Anebo, že by nechtěl být další hodinu s dětmi sám? Za chvíli už sedím na zahradě pronajatého domečku, piji kávu a snídám žitný chleba se sýrem a šunkou. Cítím se hezky a je mi tak nějak slastně, že jsem to zvládla a nevzdala.
