Dnes jsem vybíhala s nechutí. Tak velkou nechuť jsem dlouho necítila. Co se to jen děje. V hlavě jak v úlu. Dávám sluchátka do uší a vybíhám. Zcela bez přemýšlení zapínám akustickou kytaru, pomalou klidnou hudbu. Už po pár minutách přicházejí odpovědi.
Rozmrzelá jsem proto, že na sebe i v běhu vytvářím tlak. Všechno do sebe zapadá. Fouká, a vítr mi žene sníh do očí. Mám to ráda, je to příjemné, chladivě něžné. Přivírám oči a stávám se součástí lesa. Najednou je nechuť zcela pryč. Uvědomuji si, jak hloupá jsem, když se opakovaně nechám natlačit do mužského těla, mužského světa. Výkon! Musím se sama sobě usmát. V mužském těle s mužským uvažováním se dokážu vrátit z běhu rozmrzelá, protože jsem neběžela dost rychle, dost daleko, dost výkonně. Jenže já jsem žena. A je fuk, jak to má nastavené společnost. Být muž, chovat se jako muž, být dravá, výkonná, být stále stejná, krotit emoce. NE, prosím NE. Ničí mě to, bolí mě to, je to nepohodlné a stávám se někým, kým být nechci. Teď je ta chvíle, kdy mi to všechno znovu dochází. Přichází připomenutí v pravou chvíli. A tak zastrkávám hodinky pod bundu a zbytek běhu se už na ně nedívám. Intuice, splynutí s krajinou, něžná laskavá hudba. Běžím zase jako já, běžím jako Venuše, běžím jako ženská. Pro požitek, rozkoš z vloček tajících na tváři, pocit vděčnosti, dech, život, lásku. Neskutečná úleva.
Dříve, když žena porodila děti, bylo hlavní její životní náplní, udržet je živé a zdravé. Postarat se, aby v chalupě bylo teplo a něco na stole. Když jí z 8 dětí 5 přežilo a dožilo se dospělosti, mohla si říct, jsem dobrá, úspěšná máma. Dnes je na nás mámy velký tlak. Máte být krásné, pečovat o sebe, cvičit, vařit zdravě, máme být skvělé hospodyně a náš domov má zářit čistotou. Máme studovat, vydělávat a budovat kariéru, být dobré milenky… určitě Vás napadne, co ještě máme být, abychom mohly mít pocit, že jsme jako mámy obstály. Tlak na výkon je tak i v běžném životě každodenní součástí našich životů. Pro ženské tělo, pro většinu z nás je to zničující.
A tak si musím hlídat svoje vlastní nastavení. Chci totiž vybíhat, abych naplnila svoje srdce vděčností. Abych ho ukonejšila a polaskala, abych se mohla v každodenní zátěži vrátit k sobě samé a zpět do svého ženského těla. V něm je mi totiž nejlíp. A tak se učím běhat tak, abych běh neměla jako další štvanici, protože štvanic je v celém týdnu už tak dost.
Vždyť já sice trénuji na Nymburský půlmaraton, ale uvědomuji si, že na něj stejně jedu jen kvůli té naší úžasné běhací partě. Partě, která mě nasytí na několik týdnů, když s ní mohu běžet. Partě, kde se sice běhá, ale kde jsou ty krásné lidské momenty, které dávají věcem smysl. Nemám v Nymburku žádný velkoduchý plán. Mám plán běžet a mít radost. A jestli to dokážu, budu na sebe pyšná.
Znáte tento citát? „Myšlenky, které nás napadnou během procházek, mají často tu největší hodnotu.“ — Friedrich Nietzsche
Myslím, že to platí nejen o procházkách, ale i o běhu. A tak věřím své dnešní myšlence, že běh není jen o výkonu, kilometrech a časech. Běh je o hledání cesty k sobě samé, o zklidnění a utišení rozbouřené a neklidné mysli. Nic proti výkonům, ale není to moje cesta.
Ať Vám běh přináší radost, ať už to Vy sami máte jakkoli.
jarmila
Moc vás obdivuju Venuše a krásně napsaný dnešní článek a vlastně každý který jsem od vás četla.