Minulý týden jsem nebyla schopná psát. Znáte to, v hlavě je mnoho myšlenek, ale je těžké je jakkoli uchopit a formulovat. Je těžké je pojmenovat a rozklíčovat. A pak, není čas se jim věnovat. Stále někdo něco chce, stále je co řešit. Večer si vždy říkám, že fajn, že je ten den za mnou, já přežila, děti taky a ráno si říkám, no tak to dneska zase nějak dáme. Máme poslední dobou pocit, že se nedaří. Když píšu máme, myslím sebe a mého muže. Nedaří se nám najít firmu na opravu děravé střechy, nedaří se zdravotně. Opakovaně se nám porouchalo auto, ne a ne sehnat spolehlivou náhradu, protože co si budeme povídat, uvíznout s autem plným dětí někde u krajnice není úplně pohoda. Zvláště, když se to stane opakovaně. Také veškerá snaha v péči o našeho autistu jako by poslední dobou vyznívala naprázdno. Žije si ve svém světě a svět lidí okolo, ani těch nejbližších, ho nezajímá. Klidně ho zboří a zničí, protože to zapadá do jeho konceptu. Stále se potýkáme s rozmlácenými věcmi a stále řešíme, jak přežít v domě, který od srdce chceme mít jako domov, ale často se podobá spíše doupěti skvoterů. Stojí obrovské úsilí udržet statut domova… není to o běžném úklidu, je to o otlučených zdech, vyvrácených dveřích, vyházených knihách z knihovny, vysypaném koši uprostřed kuchyně. Našlo se pár lidí, co mi radí a říkají, že jsem selhala jako máma, je špatně vychovaný a co víc, předala jsem špatné geny. Taková slova mě přirozeně vždy tnou a bolí. Ale učím se na nich růst. Nakonec neroste kvítí na hnoji nejlépe? Takže když lítá hnůj (měla bych pro to peprnější název, ale ušetřím vás), dávám ho ke kořenům své duše a pokouším se růst, což občas provázejí růstové bolesti 😊 Ale prý to k růstu někdy patří… Zkušenost mě naučila, že když něco neprožiji, nemohu tomu nikdy 100% rozumět. Takže se na podobné ,,dobré“ rady dívám se soucitem. Takoví lidé prostě neví. Má to i druhou tvář… učí mě to, že nemám nikoho a nic posuzovat a hodnotit.
Poslední 2 týdny stojím opět na startu, a to nejen v běhu… Po 5 dnech šílené paralyzující bolesti jsem se nejprve učila narovnat se, pak chodit. Chodit sebejistě, protože jsem se hrozně bála, že udělám nějaký pohyb, který bude zase tolik bolet. Když jsem zjistila, že mohu chodit a že mohu chodit i svižně, věděla jsem, že se zkusím brzy proběhnout. První šance se naskytla, když jsem čekala na děti a byla mi zima. Mizerně oblečená, s domněnkou, že jen děti naložím a frčíme, jsem začala prochládat. Říkám si fajn, buď se proběhneš, nebo nastydneš. A tak jsem se proběhla. Malinko, pomaličku, ale celých 1 000 m. Hurá, jde to, ale ještě to není dobré. Cítím, že bedra ještě bolí a okamžitě se hrozně potím. Ano, ano, hned vyběhla teplota. Hm, musím čekat. Další pokus proběhl za dva dny… zase pomalých 1 000 m jen kolem komína. V celé páteři praská a loupe. Bože, jak mě nebaví rehabilitační cvičení a jak strašně mě nebaví jóga, kterou se snažím cvičit, protože pomalé pohyby jsou dle všeho přesně to, co potřebuji. Ale nedá se nic dělat. Snažím se tedy denně rovnat záda, a hlavně protáhnout všechna místa na těle. Cítím se podivně ztuhlá. Tělo mám jak v korzetu a bradu mi něco tahá dopředu. Pořád se snažím srovnat záda a držet správné postavení těla.
Občas si zabrečím, aby ten nahoře věděl, jak jsem utrápená, že nemůžu běhat a že vážně strádám 🙂
A je tu ještě jedna věc… Velký otazník v mé hlavě, jak přetavit hovno (všem jemnocitným se omlouvám, ale máte lepší slovo?) ve zlato. Musí to jít! Vždycky to jde. Celý týden o tom přemýšlím a říkám si, jak z takového opruzu udělat něco, co bude stát za to, něco, aby to začalo dávat smysl. Ptám se, co ti nejvíc vadí, Venuše? Proč jsi tak hrozně mrzutá? No jo… tak co? Nedaří se mi najít odpověď. Alespoň ne jednoznačnou. Možná to znáte, ale jsou místa, kde se člověk tak nějak uvolní a najednou to všechno secvakne. No ano, WC taky. Ale tentokrát to byla sprcha… Stojím tam a tupě zírám na kachle z dob komunismu. Vlastně je mám docela ráda. Myslím na to, jak je to strašná nuda cvičit 2x denně na záda, jak nařizují lékaři. To nedám, tenhle druh pohybu, a ještě dvakrát denně. A vtom mi to seplo… rekvalifikace. Jo, jo, jo… udělám si rekvalifikaci! Ze sprchy vystřelím jak raketa a mokrým zadkem dosedám na židli u počítače… strýček Google je rychlý a mé zadání INSTRUKTOR ZDRAVOTNÍ TĚLESNÉ VÝCHOVY nachází okamžitě. Šest víkendů v Praze, zkoušky a je to. Půl roku života a nová šance. Najednou to dává smysl. Naučím se spoustu nového. A jako zdravotní sestřička přece kdeco znám. Nebude to těžké.
- anatomie, vývojová kineziologie
- zásobníky cviků aplikovaných při ZTV pro různé specifické skupiny
- cviky s pomůckami – míček, ježek, židle, theraband, cihla…
- stavba lekce ZTV
- komparace cvičebních metod – pilates, jóga, Feldenkreiseho metoda
- kardio cvičení
- rekonvalescence
PRŮBĚH VÝUKY
6x víkendové setkání vždy sobota + neděle 9:00 – 16:30
20x lekce pod vedením instruktora ve spolupráci s Elixír studiem, s.r.o.
10x lekce vedená individuálně pod dozorem vyučujícího
V RÁMCI TEORETICKÉ VÝUKY (120 hod.) PROBÍHÁ ZÁROVEŇ PRAXE (30 hod.) POD DOHLEDEM VYUČUJÍCÍCH
Kurz je ukončen ZKOUŠKOU složenou ze dvou částí: teoretické (písemný test) a praktické (modelové situace, příprava lekce, zásobníky cviků, práce se specifickými skupinami). Po úspěšném složení zkoušky dostanete OSVĚDČENÍ, na jehož základě můžete získat živnostenský list.
Bezva, je jasné, že toto je ono. V mysli mi hned naskakuje, které obce v mém okolí mají tělocvičnu. Mám představu každodenního cvičení. Jedna lekce ráno pro maminky s hlídáním dětí, druhá večer pro pracující. 5 dní v týdnu. To znamená, že budu cvičit i já, ale bude to zábava. Budu cvičit, a bude to dávat hlubší smysl. Záda bolí dnes každého. Skákací kardio nemůže každý a drsné fitness hodiny zvládnou také jen někteří. Chci lekce pro všechny.
Má to svůj háček. Jednak to něco stojí a teď šetříme na střechu a taky, někdo to musí říct mému manželovi… Jeden víkend v měsíci bude na děti sám. Nevím, proč okolo toho několik dní přešlapuji, když stejně vím, že mě podpoří. Že by to byla výchova? Jsem spíše naučená nic moc nechtít a když chci, cítím většinou trochu pocit provinilosti. Vzal to s grácií. Chvíli zamyšleně mlčel a pak jen řekl – myslím, že je to skvělý nápad! Jestli je skvělý, já nevím, ale je můj a znovu mi vrátil pocit, že se vítr opírá do mých plachet.
Znovu vybíhám, 3 km zvládám v pohodě a páteř mi je odpouští, o den později přidávám další kilometr. Radost z běhu se těžko popisuje komukoli, kdo běhá jen mezi kanapíčkem a lednicí, ale prostě to funguje.
Poselství tohoto psaní je snad jen jedno… Nikdy, ale opravdu nikdy se nevzdávej, protože běžné cesty života mají prostě i překážky.
