Předávání onko čepiček na klinice v Hradci Králové

Dnes byl další z těch krásných dnů. Víte, že krásný den, nerovná se automaticky snadný den? Někdy si myslíme, že aby byl den krásný, musí mít snadný nenáročný průběh a musí jít všechno hladce. No život mě naučil, že krásný den může být celkem náročný, tak jako ten dnešní. A někdy může trvat celých 18 hodin, než si řeknete fajn, dnes už bych mohla jít spát.

Nepředstavujte si žádné horory, ono prostě stačí, když s sebou na předání druhé várky čepiček vezete všechny 4 děti. Ranní výprava byla, no, řekněme chaotická. V těchto situacích, kdy potřebuji mít všechny děti usazené v autě na časnou ranní hodinu, vím jediné. Musím zůstat klidná, řekla bych až ledově a zcela jasně trvat na svém a ani chvíli nepolevit. 9 z 10 matek vám potvrdí, že dítě, které seřvete, protože vám samotnému tečou nervy, je posléze dítě ještě hůře spolupracující, v horším případě zaseklé a v případě našeho autisty na 99 % dítě na útěku, což je potom úplně v háji.

Vstávám ve 4.30, poté, co mě batole přišlo vysát. Tedy přišla na mléko, ale krev umí pít také. Zcela omámená si vařím první kávu z… no první asi z 5? Tak nějak to bude. Snažím se probrat a sestavit si v hlavě dobrý mateřskomanažerský plán. Že dobrý byl, potvrzují děti přesně v 7 hodin sedící ve vymrzlém autě, teploměr ukazuje -8. Můj drahý muž, ač měl na dnešek tolik práce, se rozhodl, že pojede také. Vymyslela jsem totiž rodinný výlet, když už jedeme směr Hradec Králové. Toho společného času je tak málo, snažím se ho nakrást, kde se dá. Proč tedy nespojit předávání čepiček s malým výletem. Plán je jasný. Obří akvárium v Hradci (slovo obří je trochu nadnesené, ale o tom později).

V Hradci mám být na 9. hodinu, cesta je slušně namrzlá. Ale já mám havaj. Dnes řídí můj muž. Já mám na povel zdivočelou smečku sedící za našimi zády. No… snad raději řídit. Ale stejně je miluji. Jako každá máma přes všechny jejich neposlušnosti a nedokonalosti děkuji denně k nebesům, že jsou živí a v pořádku spinkají v teplých postelích. 

Do Hradce přijíždíme v 8.40, parkujeme přímo v areálu nemocnice, vnímám, jak je můj muž v nemocničním areálu jako doma. Sama bych do areálu nemocnice nikdy nevjížděla a šla raději dálku pěšky, než muset přes závory. Inu řídím ráda, ale stále mám své limity. 

Klinika onkologie 4. patro, lůžková část. Amálka mi dělá sličný doprovod. První, jako správné ženské, navštívíme toalety, přece jen předávat s plným měchýřem je o poznání náročnější disciplína. Hotovo, jdeme na to… a pěkně pozdrav, říkám dceři, když zvoníme na zvonek u lůžkové části. Jasně mami, protočí oči, jako by trénovala na blížící se pubertu. 

Dostáváme se do vnitřní části oddělení a ptáme se po vrchní sestře Dagmar Švecové. Jé, ta je ale na velké vizitě, říká nám žena sedící na sesterně a pijící kávu. Otočím se se slovy, že na ni rádi počkáme a v tu chvíli zahlédnu drobnou ženu, která hned ví, kdo jsem a mně je jasné, kdo je ona. Omlouvá se, že velká vizita dnes neměla být a vede nás do své pracovny. Stále se cítím nejistá. Působí rázně, a tak za ní cupitáme jak dvě myšky. Zouváme boty, v pracovně je koberec a usedáme do křesel. Stručně vysvětluji, jak vše vzniklo a jak velkou podporu jsem získala u žen z naší běžecké skupiny. Je ticho, paní vrchní má slzy v očích. Obava, jak budeme přijaty, je pryč jak mávnutím kouzelného proutku. Říká nám, jak je dojatá, jak takové věci se nestávají a jsou vzácné. A jeden bonus… i ona je běžkyně. Nevím, zda sváteční, ale dozvídám se, že jejich klinika pořádá říjnové běhy proti rakovině, které jsem sama s rodinou navštívila a sama i závod běží. Letos se vybralo při běhu téměř 500 000 Kč na speciální katetry, které usnadňují léčbu rakoviny prsu a také ji významně zkracují. Znovu si říkám, jak je svět malý a že letos, tedy vlastně vloni, jsem nejspíš paní vrchní potkala na zmíněných závodech a ani jsem netušila, že za pár měsíců jí budu předávat úžasných 105 čepiček, pro jejich pacienty. Amálka dostává porci čokolády a mám úkol, všem, kteří se podíleli, vyřídit srdečné díky a také to, že si toho moc váží a že je jisté, že pacienti budou mít radost. Také vyjádřila chválu za krásné barvy čepic, jemný materiál a kvalitní ušití. 

Odcházím s hezkým pocitem a doufám, že se povede získat i nějaké to vyjádření obdarovaných nebo fotku, jak jim čepičky sluší. Ale to už je ve hvězdách. Amálka je nadšená z čokolád a už rozpočítává, kolik kdo dostane. Dělit šesti jí tedy zatím úplně dobře nejde. 

Manžel se zbytkem smečky už čeká dole ve vestibulu a já se musím usmívat, jak spontánnost Andělky, té nejmenší, vyluzuje úsměvy u čekajících pacientů. Je úžasné, co dokáže veselá nálada malého dítěte u do té doby posmutnělých, skoro až šedých osob. Amálka se rozhodne, že nabídne kousek sladkého i paní, která sedí přímo naproti nám. Mám z ní radost, zvláště když vím, že opravdu bojuje se studem.

Nasedáme do auta a popojíždíme k akváriu, které se pyšní názvem OBŘÍ. Děti zcela nenuceně čekají delfíny a žraloky, já a manžel vlastně nevíme, co čekat, a tak nás vlastně ani moc nezaskočí, že prostor je malinký a samotné akvárium velké ,,jen“ 4 metry, ale rozhodně mu to neubírá na kráse. Děti jsou okouzlené a chtějí stejné akvárko domů. Paní průvodkyně je trochu nabručená dáma a manžel se ji snaží rozveselit přátelskou konverzací o rybách a vzniku akvária. A ano, asi je jeho otázkami potěšena. 

Návštěvu akvária zakončujeme v Café Piraňa. Vybíráme kapsy našich bund a máme přesně na tři horké čokolády a jedno lízátko. Neberou zde totiž karty. 

Pak už zbývá jediné, dojet domů a doma dohnat to, co muselo dopoledne počkat. Manžel a kluci dělají dřevo, já uspávám Andělku, poklízím a dělám polévku, protože všichni máme po dnešní expedici celkem hlad.

Děkuji tímto všem, kteří mi tak mocně pomohli uskutečnit můj plán, který zprvu vypadal jako zcela bláznivý nápad. Bez vás bych to nedokázala, kamarádi!